Antonín Mařík

Otázka náboženské snášenlivosti v době pobělohorské v Karlových Varech

 

V roce 1721 přijela na léčení do Karlových Varů císařovna Alžběta Kristina. Ohlášené návštěvy využil vikář loketského vikariátu Fischer ke stížnosti arcibiskupovi na chování nekatolických lázeňských hostů, kteří tropili výtržnosti v kostele a zvláště  při procesích. Návštěva císařovny se konala právě v době svátku Božího Těla. Alžběta Kristina se sice stala katoličkou teprve před svatbou s pozdějším císařem Karlem VI. a získat ji pro konverzi prý stálo dost velké úsilí, to však na situaci nic neměnilo. Potrpěla si na veřejné bohoslužby, pobožnosti a slavnosti. Již  při příjezdu ji v kostele uvítal velmistr křižovníků s červenou hvězdou spolu s ostatním duchovenstvem. Hrálo se Te Deum, zvonily zvony, po celou dobu pobytu se konaly různé slavnosti. Protože žádoucí, aby došlo k nějakým náboženským výtržnostem. Arcibiskup vikářovu stížnost tlumočil císaři, jenž ji postoupil místodržitelství, které zaslalo městské radě reskript s příkazem zajistit slušné chování nekatolíků, zejména při Božím Těle. Mohlo by se tedy  zdát, že v době, kdy se nekatolíkům hrozilo nejtěžšími tresty, se Karlovy Vary staly oázou náboženské svobody a tolerance. Pokusme se proto zjistit, zda tomu tak skutečně bylo.

Tolerance ovšem musí být dodržována z obou stran. Při letmém pohledu na Karlovy Vary v předbělohorské době vidíme, že se nevymykaly ostatním českým městům s nekatolickým obyvatelstvem. Z této doby nemáme sice mnoho zpráv, přesto je zřejmé, že protestanti v Karlových Varech přílišnou tolerancí nevynikali. V roce 1554 byl ke kapli sv. Ondřeje dosazen luteránský kazatel Andreas Hampisch. Poslední katolický farář se snažil udržet všemi prostředky,  psal stížnosti arcibiskupovi, nicméně musel odejít. Tedy protestanti si nevystavěli vlastní kostely, nýbrž vyhnali faráře z katolických kostelů. Ostatní měšťané, zbavení duchovního vedení,  museli přejít k protestantům. Také v Karlových Varech byla městská rada a všechny ostatní úřady obsazovány výlučně protestanty. To, že protestanti byli poraženi a museli konvertovat, je nečiní nijak snášenlivějšími, než druhou stranu. Konečně i samotný Komenský vyzýval Jiřího Rákocziho, aby vyhubil modly, modloslužebníky a modloslužebné šílenství i jejich víru.

V Karlových Varech musel pastor Mathias Rebhuhn odejít 20. srpna 1624. Podle kroniky J. J. Lenharta, jenž  v letech 1827-1848 zastával v Karlových Varech úřad purkmistra, s ním odešla velká část obyvatelstva. Exulanti se ještě zastavili na Šibeničním vrchu a zahleděli se zpět na město, na což upomínal ještě v první polovině našeho století stojící kamenný kříž. Ale jak poznamenává L. A. Stöhr, karlovarský kronikář a v letech 1813-1819 děkan, a po něm ve spisku Das Evangelium in Karlsbad pastor Camillo Feller, radní protokoly o tom mlčí a zmíněný kříž byl postaven až v roce 1628 na paměť znovuzavedení katolické víry. Žádný exodus se tedy nekonal, třebaže se stal námětem obrazu  neznámého malíře. To ale neznamená, že několik osob nemohlo z Karlových Varů odejít. Karlovarští měšťané však odchod pastora považovali za dočasný, a proto se myšlenkou na vystěhování nezabývali.

24 října 1624 převzal duchovní správu v Karlových Varech augustinián od sv. Jakuba v Praze  P. Severin. S ním i s jeho nástupcem, konvertitou Wallpurgerem, mělo město neustálé spory. Teprve když karlovarští měšťané vysvětlili císařovu rádci, jezuitovi Lamormainovi, že by rádi konvertovali, ale osoba faráře je tomu na překážku, byl Wallpurger odstraněn a hned poté měšťané přestoupili ke katolické víře. Výrazem toho se stalo hromadné přijímání mužů pod jednou způsobou na svátek Zvěstování P. Marie 1628. Ihned poté byly městu vráceny zadržené statky, potvrzena privilegia a rychtář se opět stal městským úředníkem. Motivem konverze byly tedy hmotné zájmy. Katolické víře již Karlovy Vary zůstaly věrny a neodpadly ani za saské okupace, avšak důvodem asi nebylo náboženské přesvědčení, ale spíše nepřátelské chovaní okupantů. Válečné poměry a švédské vojenské průtahy způsobily, že se na venkově rekatolizace protáhla - tu provedli teprve ve čtyřicátých a padesátých letech faráři Elias Baderus (1633-1645) a Tilemann Plankenius (1645-1651).

V 17. a 18. století se stávalo, že někteří měšťané, kteří se sem přistěhovali z ciziny, zejména z Německa, chtěli získat měšťanské právo. Radní protokoly dokazují, že v takových případech dostal uchazeč na vybranou: buď musel přijmout katolickou víru nebo odejít. V prvním případě byl protestant povinen veřejně složit vyznání víry. To znamenalo, že i v 18. století žili v Karlových Varech čerství konvertité, kteří změnili víru pro praktický účel.

30. července 1694 děkan Sieringer umístil na věži kostela znak křižovníků s červenou hvězdou. Tento znak byl sestřelen. Pachatel Georg Adam Knot měl být exkomunikován, k čemuž pro nedostatek důkazů  nedošlo. Tento čin ale nelze považovat za projev odporu k náboženství, nýbrž jen za výraz vyostřených vztahů ke křižovnickému řádu, s nímž město právě v té době vedlo dlouholeté spory o patronát, které ukončila až kompaktáta z 2. září 1698. Na kostel byl znovu umístěn řádový znak a s ním i znak městský.

 Přesto ještě v té době se tu nekatolíci nepochybně vyskytovali. V roce 1695 totiž  vydalo místodržitelství krajským hejtmanům příkaz, aby nekatolíci byli vyhoštěni za hranice a v případě návratu postaveni na dva dny na pranýř a znovu vyhnáni. Uvedený dokument dosvědčuje přítomnost jinověrců, ale také jejich odstranění.

Také  na Karlovy Vary se vztahovala různá nařízení proti pronikání cizí víry, zejména proti pašování knih. V březnu 1721 bylo patentem  zakázáno prodávat zboží bez předchozí prohlídky krajským hejtmanem nebo vrchností, aby bylo  zabráněno šíření nekatolických knih. 12. prosince 1752 vydala reprezentace a komora mandát přikazující cenzuru kramářských písní Když v roce 1759 větší část města vyhořela, přislíbil předseda hospodářského ředitelství hrabě Věžník pomoc, ale neopomenul přitom měšťany vyzvat, aby napravili svůj nekřesťanský život. Přesto jistě nebyli karlovarští měšťané většími hříšníky než obyvatelé jiných měst (ostatně rovněž stíhaných požáry).

Na příslušnost ke katolickému náboženství se dbalo i v nedalekém Ostrově. Toto panství, stejně jako Hroznětín, Toužim a další statky, se dostalo do rukou vévodů sasko-lauenburských. Pokud tedy vrchnost pocházela ze Saska, mohli bychom se ptát, zda nebyli více nakloněni protestantům. Kdyby tomu tak bylo, jistě by to mělo vliv na obyvatele Karlových Varů. Jednalo se však o katolickou větev, která provedla rekatolizaci na svých statcích za pomoci piaristů právě tak důsledně jako jiné  rody. Navzdory tomu vévoda Julius Jindřich své manželce Alžbětě Žofii z Brandenburgu, jejím dětem z prvního manželství a celému jejímu dvoru zaručil v manželské smlouvě 26. září 1626 svobodný výkon jejího náboženství. To by znamenalo, že ještě po vydání Obnoveného zřízení zemského, k němuž došlo hned půl roku po svatbě, byl v blízkosti Karlových Varů nekatolický dvůr. Je otázka, jak dlouho by vévoda mohl po této stránce manželskou smlouvu plnit. Faktem je, že v roce 1629 Alžběta Žofie zemřela. Rod vévodů sasko-lauenburských v roce 1689 vymřel po meči a majetek přešel po přeslici na markrabata bádenská. Ta se dělila na dvě větve: katolickou  Baden-Baden a protestantskou Baden-Durlach. Když katolická větev koncem 18. století rovněž vymřela po meči, byla uzavřena dohoda, že majetek přejde na některého prince z větve Durlach, pokud přestoupí ke katolické víře. Jestli se takový princ nenajde, získá statky císařská komora. To se skutečně stalo. A tak myšlenku, že by blízkost nekatolického šlechtického dvora mohla být podporou  odpůrcům katolické církve, musíme definitivně opustit.

Jestliže se tedy karlovarští měšťané nemohli za třicetileté války vykázat příliš velkou pevností v luteránské víře, nelze předpokládat ani v následující době, že by byli nějakými tajnými odpůrci katolické víry. Selská hnutí v letech 1680 a 1775 v nejbližším okolí zcela postrádají jakékoli náboženské motivy, ani tolerančního patentu nikdo nevyužil ke změně víry. Když v roce 1778 pořádali v Karlových Varech misie exjezuité z Doupova, jeden z nich položil lidu řečnickou otázku: "Vím, že je tu ještě někdo tak zatvrzelý, že se nechce vrátit do ovčince Ježíše Krista - kdo je to?" K jeho překvapení jistá žena z Rybář, dle mínění kronikáře pomatená, zvolala: "To jsem já !" Protože toto svérázné odmítnutí katolické víry je v celém 18. století ojedinělé, je zřejmé, že to nedokazuje příslušnost k nekatolické víře, ale buď se jednalo o nevhodný žert nebo byl správný úsudek kronikáře o této ženě, což bude asi nejpravděpodobnější.

 V roce 1739 byla vydána císařská instrukce pro Karlovy Vary, v níž se stanovilo, jak má být vedena veřejná správa. Pamatovalo se v ní i na náboženství. Tomu je věnováno hned prvních deset paragrafů, teprve pak přichází  obnova městské rady, rychtáře a dalších úřadů a ostatní záležitosti. Již samo vydání této instrukce je motivováno především úsilím zajistit zachovávání božského řádu. Jak se v ní říká, rychtář byl povinen se postarat, aby při nedělních bohoslužbách zahálčiví lidé k pohoršení přicházejících nekatolíků na ulici nebo jinde postávajíce Boží věci nezanedbávali, nýbrž do kostela šli ke slyšení slova Božího tím spíše, když čas od času za opomenutí těchto od Boha se nebojících lidí, dopouštějících se zlých skutků, Nejvyšší celé město velkou bídou trestá. Proto také v hospodách nebude těmto lidem pivo šenkováno. Tedy všichni museli navštěvovat bohoslužby a rychtář v neděli chodil po hospodách a koho tam nachytal, toho zahnal do kostela. V dalších paragrafech se řešily otázky patronátu, kostelních účtů, kostelní pokladny a školy, která prý má v prvé řadě sloužit výuce náboženství a teprve pak čtení, psaní, počtům a hudbě. Každý měsíc  městská rada ve spolupráci s děkanem vyslala své komisaře, aby provedli zkoušku.

Již od dob Obnoveného zřízení zemského jiné náboženství než katolické nebylo v Rakousku povoleno. Zákaz byl opakován dekrety 25. a 28. září 1649. Mandátem z 25. prosince 1725 se za kacířství hrozilo nucenými pracemi, v opakovaném případě galejemi, vypovězením, tělesnými tresty a dokonce i smrtí. Přesto však i v této době byli v rakouské monarchii lidé, kteří nebyli povinni vyznávat katolické náboženství. Slezsko zůstávalo na základě smluv z let 1707 a 1709 luteránské (tzv. Altranstättská  smlouva a Exekuční reces). Příčinou byl zákrok švédského krále, resp. snaha zajistit si jeho neutralitu v právě probíhajícím válečném konfliktu. Náboženská svoboda zůstala zachována i na Těšínsku po odtržení větší části Slezska. Luteránské zůstávalo Ašsko, které bylo říšským lénem. Po jeho přivtělení k Čechám mu náboženskou svobodu zaručila Marie Terezie dne 10. března 1773. Evangelické církve - luteránská i reformovaná - se vlivem tureckého nebezpečí udržely i v Uhrách. Náboženská svoboda platila v Haliči, Bukovině a od roku 1778 v Terstu. Dále bylo nekatolické náboženství tolerováno v armádě, a to nejen důstojníkům, ale i řadovým vojákům. Zařazování zatvrzelých kacířů do armády bylo tedy nejen trestem, ale současně i jakýmsi tichým tolerováním  jejich náboženství. Ekonomické důvody pak vedly k tomu, že nekatolická náboženství byla trpěna i cizím podnikatelům, řemeslníkům i obchodníkům a jejich dělníkům - tzv. fabrikantům, kteří se usazovali na území monarchie. Dokonce v některých kostelních účtech byly objeveny účty za víno, které tamní faráři dávali komunikantům, aby je udrželi v katolické víře. Jedná se však o zcela ojedinělé případy.

V Karlových Varech nás zajímá zejména vztah k lázeňským hostům. Viděli jsme již, že karlovarští měšťané se celkem snadno smířili s katolickou vírou a po jiné víře nikterak netoužili. Jinak tomu bylo u lázeňských hostů. Bylo třeba počítat s tím, že část lázeňských hostů bude přicházet z nekatolických zemí a s tím bylo nutné se vyrovnat. Samozřejmě z ekonomických důvodů nikoho nenapadlo zatáhnout před Karlovými Vary nějakou železnou oponu. Lázeňští hosté mohli volně přicházet i z protestantských zemí a jak nám dosvědčuje dokument citovaný na začátku tohoto článku, nekteří z nich nesmekali při obřadech a tropili si z nich posměch. Také na tento problém pamatuje již zmíněná instrukce z roku 1739. Ve čtvrtém paragrafu se říká, že proti církvi římskokatolické, která jediná je spásu přinášející, se nesmí nic stát ani ze strany přicházejících (lázeňských hostů) a tím spíše ne od měšťanů a obyvatel města. Městská rada, rychtář a měšťané mají pilně  bdít, aby se tu nevyskytovali kacířští emisaři a aby nebyly čteny neschválené knihy. Nikdo se nesmí pouštět do žádných náboženských disputací s přicházejícími lázeňskými hosty, neboť skrze ně vznikají jen nepřístojnosti a mrzutosti. Zejména nad tím má magistrát bdít, aby nezanedbal nic, co je prospěšné k vyplenění takových skrytých kacířství a k lepšímu rozšíření spasitelné římskokatolické víry. Projevuje se tu tedy dvojí snaha - jednak je nutné uchránit od bludu místní obyvatelstvo a počítá se s možností výskytu necenzurovaných protikatolických knih i s působením pruských agentů, současně však jde i o zabránění zbytečným sporům a hádkám místních katolíků s příchozími. Ekonomický a společenský zájem města vyžadoval, aby se s příchozími vycházelo v dobrém, aby se mohlo rozvíjet lázeňství, a proto museli být ponecháni na pokoji při své víře. Podobně již Josef I. zakázal veškeré náboženské disputace, aby zabránil neplodným hádkám. Náboženská odlišnost se nesměla stát příčinou toho, že by cizinci přestali  naše lázně navštěvovat a přinášet městu zisk.

Do Karlových Varů jezdili i členové panovnických a jiných významných rodů. Uveďme si alespoň ty nejvýznamnější: kurfiřt Jiří III. Saský do roku 1682 třikrát, vévoda hanoverský 1691, kurfiřt braniborský 1696, vévoda merseburský 1702, vévoda von Sachsen-Gotha 1703, vévoda würtemberský 1703, kněžna Johanna Charlotta, markraběnka braniborská 1706, Friedrich I., král pruský 1708, markrabě braniborský 1708, blíže neuvedený carevič, korunní princ ruský 1710 a 1714, car Petr Veliký 1711 a 1712, blíže neuvedená carská princezna 1716, kurfiřt Leopold von Anhalt-Kotha 1718, 1719, 1720, Kristián markrabě braniborský 1729, Kristián III. korunní princ dánský 1728, vévoda z východního Fríska ze švédského královského rodu 1728 a 1730, vévoda holštýnský 1731, Friedrich Vilém, král pruský 1732, pruský maršál Schwerin 1753 a 1754, generál Orlov-Česmenskij častěji a Jindřich, bratr krále Friedricha II. 1765 a 1792. Tento výčet by mohl být ještě rozsáhlejší, ale tak mnoho nelze již čtenáře zatěžovat, pro ilustraci to bohatě stačí. Dobré vztahy měly Karlovy Vary i s králem Friedrichem II., jenž by se rád vydával za ochránce protestantů v Rakousku. Když za sedmileté války pruští vojáci vymáhali na Karlových Varech výpalné, obrátili se měšťané na krále Friedricha II., jenž prý v Karlových Varech častěji pobýval, jako na svého dobrého  známého. Ten obratem přikázal vrátit peníze a vystavil pro Karlovy Vary listinu Salva guardia, která je měla uchránit od válečných škod. Že je neochránila před ohněm, který právě v den jejího vyhlášení v Karlových Varech nešťastnou náhodou zničil téměř celé město, je již jiná otázka.

Uvedení mocnáři si s sebou vozili nákladné dvory. Je ovšem pravda, že tito lidé sem nejezdili tolik za zdravím a tím méně již ne kvůli duchovním věcem, ale spíše za zábavou a pořádali v Karlových Varech někdy i dost kuriózní slavnosti, přesto ovšem v jejich doprovodu nemohli chybět ani duchovní. Tak např. saský kurfiřt Jiří III. měl tak početný doprovod, že by jej nepojal žádný sál a muselo být postaveno na Louce několik pavilonů. Braniborský kurfiřt r. 1708 vystrojil hostinu pro  341 osob, mezi nimiž byli čtyři dvorní kazatelé. V doprovodu markraběnky braniborské Kristiány Žofie Vilemíny je v roce 1737 výslovně zmíněn dvorní kazatel Gratschmann. Ve stejném roce měl kníže Friedrich zu Sachsen-Gotha v doprovodu 79 osob a vévoda saský Adolf 48 osob - jistě mezi nimi byl i nějaký kněz. Tito kazatelé přirozeně mohli sloužit pouze dvoru svých pánů, nicméně máme takto doloženu jejich přítomnost v Karlových Varech a je otázka,  zda skutečně nemohlo dojít k nějakému styku s místním obyvatelstvem. Zatímco mocní toužili jen po radovánkách a bylo jim zcela jedno, zda jejich hostitel je katolík či protestant, nemusíme stejný vztah k víře předpokládat i u jejich kazatelů. V každém případě to  znamená, že tu musely být protestantské bohoslužby, byť pro omezený okruh účastníků s vyloučením veřejnosti.

To, co bylo řečeno, platí pro vysoké feudály. Jenže do Karlových Varů přijížděli i lidé z měšťanských kruhů a z inteligence. Ti již tak nábožensky indiferentní zdaleka nebyli. Bohužel seznamy lázeňských hostů z tohoto období jsou dochovány jen sporadicky. Máme však soudobou literaturu - různé průvodce a lékařské návody, které byly napsány lékaři a jinými návštěvníky Karlových Varů. Citace těchto spisů by nás  zdržela, uveďme proto jen jména autorů a místa a data vydání spisu bez nároku na úplnost,  pouze díla uložená ve Státním okresním archivu Karlovy Vary a která tedy byla majetkem města nebo zdejších příslušníků inteligence. Z lékařů psali o Karlových Varech tito autoři: Fabian Summer, lékař v Karlových Varech, 1571, 1609, 1667, Johann Göbel, Drážďany 1576, Martinus Pansa. lékař v Annaberku, 1609, Christian Lange, Lipsko 1653, Michael Schmutzen, Neuburg an der Daunaw 1665, Wenceslaus Huelleger, lékař v  Karlových Varech, 1693, Henricus Plumptre, Magdeburk 1695 a Drážďany 1705, Johann Christoph Straussen, Lipsko 1695, Ernest Gottlob Bergmann, Drážďany 1705, Martinus Adolphus Pohle, Würtemberg 1708, Christian Friedrich Boettgerus, Lipsko 1709, Johann Gottfried Berger, Lipsko a Wolfenbüttel 1709, Polycarp Gottlieb Schoder, LIpsko 1710 Friedrich Hoffmann, profesor z Halle - léčil v Karlových Varech po mnoho sezón, Paulus Gottofredus Sievert, Lipsko 1716,  Georgius Casparus Ihl, lékař v Karlových Varech, 1727, Johann Christian Martini, Lipsko 1716,  Christián Michaelis Adolphi, Lipsko a Vratislav 1733, Nicolaus Borries, Magdeburk 1734. Johann Jakob Smith,  Praha 1738, Daniel Geyer, Drážďany 1739, Gottwald Schuster, Chemnitz 1746, Antonius Kuffner, lékař v Karlových Varech, Erfurt 1748, Gottlob Karl Springsfeld, saský dvorní lékař a městský lékař v Meissenfelsu, Lipsko 1749 (knihu věnoval Marii Terezii), Johannes Christián Tillingius, Lipsko 1751, další spis vydal tentýž v němčině v Annaberku 1746, 1748 a 1749, Balthasar Ludewig Tralles. lékař ve Vratislavi, 1756, Christián Klunghammer, Drážďany 1762. Vidíme, že nejvíce o Karlových Varech psali lékaři z nekatolických zemí Německa, zvláště ze Saska. Bylo jich podstatně více, než autorů z rakouských zemí či přímo z Karlových Varů. Jejich spisy se zabývají pouze odbornými záležitostmi -  medicinou, lázeňstvím, geologií, přírodou atd. Náboženství se vyhýbají. Přirozeně to lze u lékařů jen ocenit. To, že se většina těchto spisů dochovala v Karlových Varech, dokazuje, že pro Karlovy Vary nebyl důležitý místní původ autorů, ale jen jejich dílo. (Musíme ovšem připustil, že některé z těchto spisů se dostaly do Karlových Varů až později). Podle převahy saských lékařů bychom mohli soudit, že také jejich klientela z velké části pocházela ze Saska. To nám dosvědčují i případy, které uvádějí jako příklady pacientů a zde léčených chorob. Přesto však lékaře zajímala pouze nemoc, nikoli konkrétní osoba pacienta - tak dr. Tilling se Saska léčil Sasy právě tak jako katolické světské i řeholní kněze - aspoň je uvádí jako příklady ve své příručce. Mezi jeho pacienty byli i dva duchovní ze Saska, kteří si v Karlových Varech léčili trudomyslnost - nejrůznější nemoci se léčily v Karlových Varech. Ač nevěřili pramenům a chtěli se vrátit domů, přesto se uzdravili. Autor jejich uzdravení přičítá pramenům, ve skutečnosti jim asi pomohl lázeňský režim - klid, odpočinek, vycházky. Ale to, že se uzdravili z nemoci, která měla původ v nervové soustavě, znamená, že je tu nic nezneklidňovalo a tudíž jim nikdo nedělal žádné problémy ani pro jejich náboženství a duchovní stav.

V některých z těchto spisů jsou otištěny  modlitby - před odjezdem do lázní, během léčby, po uzdravení. Máme tu patrně ojedinělý případ, kdy se na našem území vyskytují protestantské modlitby a nebrání se jim. Neobsahují ovšem nic proti katolické víře a jsou přijatelné pro všechna vyznání.

Kromě lékařů o Karlových Varech psali i jiní lidé. Také tyto knihy jsou prosty náboženské nesnášenlivosti, respektive jsou zaměřeny pouze proti osvícencům. Christián Samuel Ulbert, duchovní z Hamburku, dokazuje r. 1770 ve svém otištěném kázání na základě karlovarských podivuhodných pramenů existenci Boha. Pouze brunšvický lékař Franz Hieronymus Brueckmann má ve své knížce z roku 1785 výhrady proti přílišné úctě božích muk, soch sv. Jana Nepomuckého, P. Marie a jiných svatých, o níž píše s ironií. Tato knížka se dostala r. 1892 do majetku karlovarského lékaře Cartellieriho - je možné, že ji získal od nějakého lázeňského hosta a do té doby byla mimo území naší země.

V roce 1754 vyšla v Karlových Varech knížka Die lustige Brunnen-Cur. Autor použil přezdívku Purgantius. Je to divadelní hra, v níž jedna z postav vypráví množství historek pro zábavu a nešetří ani duchovní stav. I když se tu naráží na nevzdělanost a některé jiné vlastnosti, je to satira celkem neškodná a cílem spisku je pouze pobavit, nikoli vystupovat proti církvi.

Náboženská snášenlivost stejně jako další vlastnosti potřebné k péči o lázeňské hosty, se také projevovala v hodnocení povahy karlovarských obyvatel. Jejich charakteristickými vlastnostmi byly dle tvrzení zdejšího děkana Stöhra z roku 1817 prostoduchost, dobromyslnost, píle, poctivost a úslužnost. I když tato charakteristika je stěží objektivní, je vidět, nač se kladl důraz - jsou to vlastnosti obchodníků, ubytovatelů a lázeňských zaměstnanců, mající daleko k horlivosti. Dle Stöhrova svědectví se v Karlových Varech jen zřídka ptali na náboženství hostů, žádná  náboženská strana nebyla v kázáních napadána. Na hřbitově u sv. Ondřeje, kam byli pochováváni lázeňští hosté, měli nekatolíci své místo, za což trochu přispívali do kostelní pokladny.  A pokud chceme svědectví i druhé strany, poskytl jej jeden Sas v roce 1798. I on potvrdil, že v Karlových Varech se nikdo neptá na víru. Nejdůležitější katechizmus tu prý je: "Máš peníze?" a zavrženíhodný kacíř je pouze ten, kdo skrblí. Stejné svědectví nám poskytuje i dánský justiční rada z Hamburku Willerand, jehož spis vyšel v roce 1780, to znamená, že Karlovy Vary navštívil ještě před vydáním tolerančního patentu. I on potvrdil, že kněžím jsou zcela zakázána  kontroverzní kázání, což lákalo do lázní i protestantské pastory. Nikdo nebránil protestantům při vstupu do kostela, pokud zachovali místní zvyklosti (např. nebylo žádoucí pozorovat mši sv. kukátkem).

Styk s cizinou umožňovalo i poštovní spojení. V 17. století královský a kurfiřtský poštmistr Johann Jakob Kees reorganizoval poštu v Sasku. Na přání četných lázeňských hostů bylo zavedeno spojení do Schneeberku a odtud byla pošta dovážena do Karlových Varů. Vypravování pošty do Saska zajišťoval karlovarský městský písař Nonner. V roce 1706 bylo zavedeno spojení císařské pošty do Saska přes Potůčky a Johanngeorgenstadt, ale také saští poslové se nechtěli vzdát svého postavení a nadále chodili až do Karlových Varů. Díky tomu, že pošta dopravovala cestující i dopisy, byl usnadněn příliv návštěvníků z celého Saska a dalších nekatolických zemí.

Z nekřesťanských náboženství přicházely Karlovy Vary do styku v té době jen se židovským náboženstvím. Zde měla situace dvě stránky. Židé mohli přicházet jako lázeňští hosté, pak přinášeli zisk a byli vítáni. V tomto případě se jednalo spíše o  zámožnější vrstvy. Současně však přicházeli i jako  podomní obchodníci a to byla konkurence místním obchodníkům. Ta samozřejmě vítána nebyla. Nejednalo se tedy o problém náboženský, nýbrž ekonomický. V roce 1499 si Karlovy Vary vymohly na králi privilegium, dle něhož byl Židům v Karlových Varech zakázán trvalý pobyt. Za obchodem sem mohli přicházet pouze v době lázeňské sezóny. Toto privilegium platilo až do roku 1848. Spisový materiál fondu Archív města Karlovy Vary nám ovšem poskytuje doklady, že někteří karlovarští měšťané ponechávali ve svých domech za poplatek či spíše úplatek židovské obchodníky i po skončení sezóny. Ti pak byli městskou policí vyháněni a  jejich ubytovatelé byli stíháni pokutami. Takto se postupovalo proti všem cizím obchodníkům bez ohledu na náboženství. Pokud Židé přicházeli do Karlových Varů jako lázeňští hosté, směli pít vodu u pramenů jen ráno a úderem šesté hodiny museli prostor u pramenů opustit. Stejný zákaz platil i pro tovaryše. To znamená, že ani zde příčina netkvěla v náboženství, resp. náboženství mohlo být jen záminkou, ale důvod spočíval ve společenském postavení Židů, tovaryšů a ostatních hostů.

Mohli bychom tedy připustit, že Karlovy Vary byly jakýmsi ostrovem náboženské svobody, tato svoboda však platila jen pro cizince. Přesto místní obyvatelé byli takto neustále ve styku s protestanty. Viděli jsme však, že této možnosti se nesnažili nijak využít, náboženství pro ně bylo zcela podružné.

 

Prameny a literatura: Archív města Karlovy Vary, zejména kroniky a spisový materiál,  Instruktion für die königl. Stadt Kayser Carls-Baad, Quoad Politicum und zwar Von dener Gott dem Allmächtigen gebührenden und gewidmeten Sachen, Vídeň 30.11.1739, uloženo ve fondu AM Karlovy Vary, tiskem vydal V. Karell, Die Karlsbader Stadtordnung vom Jahre 1739, in: Karlsbader historisches Jahrbuch für das Jahr 1939, Karlovy Vary 1940, různé lékařské průvodce  a další literatura o Karlových Varech ze 17. - 18. století, uložené v SOkA Karlovy Vary, V. Prökl, Geschichte der königlichen Stadt Karlsbad historisch, statistisch und topographisch dargestellt, Karlovy Vary; I. Ziegler, Dokumente zur Geschichte der Juden in Karlsbad (1791-1869), Karlovy Vary 1913, Die Post in Karlsbad, Praha 1906.

 

 

 

Karlovy Vary před rokem 1759. Detail  části města s chrámem sv. Maří Magdaleny ještě před obnovou po požáru v roce 1759

(Grimm 11)

 

 

Český sál s parkem, centrum společenského života v Karlových Varech v 18. století

(Grimm 359)

 

 

 Aleje před Český sálem, oblíbený cíl vycházek lázeňských hostů

(Grimm 361)

 

Český a Saský sál kolem roku 1790, místa častých bálů a slavností, stály v místech dnešního hotelu Pupp

(Grimm 360)

 

Lázeňští hosté u Vřídla v druhé polovině 18. století

(Ludwig, Stavební vývoj...)

 

Vřídlo a chrám sv. Maří Magdaleny na přelomu 18. a 19. století

(Stöhr)

 

Karlovy Vary ve druhé polovině 18. století

(Prökl)

 

Dánský dvorní rada Willerand byl pozorný cestovatel a své postřehy zapsal pro potřeby dalších návštěvníků města v knize z roku 1780

 

 

Karlovy Vary v roce 1652, detail s pozdně gotickým kostelem sv. Maří Magdaleny v místě nynějšího Dietzenhoferova chrámu

(Prökl)

 

Karlovarští lázeňští hosté

(staré tisky ...Kurtze doch ausführliche Beschreibung von dem in Teutschland hochberühmten Kayser-Carls-Bad wie das Wassertrincken und Baden...von J.J.A.M.L.u.P.

 

Slavnost na počest pruského maršála Blüchera v Poštovním, i když časově již nespadá do námi zkoumaného období, dvoře nám dosvědčuje, že významní lázeňští hostě, zvláště z nekatolických zemí, si více hleděli zábav, než návštěv kostelů.

(Grimm 540)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Antonín Mařík

Otázka náboženské snášenlivosti v době pobělohorské v Karlových Varech

 

V roce 1721 přijela na léčení do Karlových Varů císařovna Alžběta Kristina.1) Ohlášené návštěvy využil vikář loketského vikariátu Fischer ke stížnosti arcibiskupovi na chování nekatolických lázeňských hostů, kteří tropili výtržnosti v kostele a zvláště  při procesích. Návštěva císařovny se konala právě v době svátku Božího Těla. Alžběta Kristina se sice stala katoličkou teprve před svatbou s pozdějším císařem Karlem VI. a získat ji pro konverzi prý stálo dost velké úsilí,2) to však na situaci nic neměnilo. Potrpěla si na veřejné bohoslužby, pobožnosti a slavnosti. Již  při příjezdu ji v kostele uvítal velmistr křižovníků s červenou hvězdou spolu s ostatním duchovenstvem. Hrálo se Te Deum, zvonily zvony po celou dobu pobytu se konaly různé slavnosti. Nebylo proto žádoucí, aby došlo k nějakým náboženským výtržnostem, arcibiskup vikářovu stížnost tlumočil císaři, jenž ji postoupil místodržitelství, které zaslalo městské radě reskript s příkazem zajistit slušné chování nekatolíků, zejména při Božím Těle. Mohlo by se tedy  zdát, že v době, kdy se nekatolíkům hrozilo nejtěžšími tresty, se Karlovy Vary staly oázou náboženské svobody a tolerance. Pokusme se proto zjistit, zda tomu tak skutečně bylo.

Tolerance ovšem musí být dodržována z obou stran. Při letmém pohledu na Karlovy Vary v předbělohorské době vidíme, že se nevymykaly ostatním českým městům s nekatolickým obyvatelstvem. Z této doby nemáme sice mnoho zpráv, přesto je zřejmé, že protestanti v Karlových Varech přílišnou tolerancí nevynikali. V roce 1554 byl ke kapli sv. Ondřeje dosazen luteránský kazatel Andreas Hampisch. Poslední katolický farář se snažil udržet všemi prostředky,  psal stížnosti arcibiskupovi, nicméně musel odejít. Tedy protestanti si nevystavěli vlastní kostely, nýbrž vyhnali faráře z katolických kostelů. Ostatní měšťané, zbavení duchovního vedení,  museli přejít k protestantům. Také v Karlových Varech byla městská rada a všechny ostatní úřady obsazovány výlučně protestanty. To, že protestanti byli poraženi a museli konvertovat, je nečiní nijak snášenlivějšími, než druhou stranu.

V Karlových Varech musel pastor Mathias Rebhuhn odejít 20. srpna 1624. Podle kroniky J. J. Lenharta, jenž  v letech 1827-1848 zastával v Karlových Varech úřad purkmistra, s ním odešla velká část obyvatelstva.3) Exulanti se ještě zastavili na Šibeničním vrchu a zahleděli se zpět na město, na což upomínal ještě v první polovině našeho století stojící kamenný kříž. Ale jak poznamenává L. A. Stöhr, karlovarský kronikář a v letech 1813-1819 děkan, a po něm pastor Camillo Feller, radní protokoly o tom mlčí a zmíněný kříž byl postaven až v roce 1628 na paměť znovuzavedení katolické víry.4) Žádný exodus se tedy nekonal, třebaže se stal námětem obrazu  neznámého malíře. To ale neznamená, že několik osob nemohlo z Karlových Varů odejít. Karlovarští měšťané však odchod pastora považovali za dočasný, a proto se myšlenkou na vystěhování nezabývali.

24 října 1624 převzal duchovní správu v Karlových Varech augustinián od sv. Jakuba v Praze  P. Severin. S ním i s jeho nástupcem, konvertitou Wallpurgerem, mělo město neustálé spory.5) Teprve když karlovarští měšťané vysvětlili císařovu rádci, jezuitovi Lamormainovi, že by rádi konvertovali, ale osoba faráře je tomu na překážku, byl Wallpurger odstraněn a hned poté měšťané přestoupili ke katolické víře. Výrazem toho se stalo hromadné přijímání mužů pod jednou způsobou na svátek Zvěstování P. Marie 1628.6) Ihned poté byly městu vráceny zadržené statky, potvrzena privilegia a rychtář se opět stal městským úředníkem. Motivem konverze byly tedy hmotné zájmy, i když je nutné vzít v úvahu, že za dané situace Karlovy Vary ani jinou možnost neměly. Katolické víře již Karlovy Vary zůstaly věrny a neodpadly ani za saské okupace, avšak důvodem asi nebylo náboženské přesvědčení, ale spíše nepřátelské chovaní okupantů. Válečné poměry a švédské vojenské průtahy způsobily, že se na venkově rekatolizace protáhla - tu provedli teprve ve čtyřicátých a padesátých letech faráři Elias Baderus (1633-1645) a Tilemann Plankenius (1645-1651).

V 17. a 18. století se stávalo, že někteří měšťané, kteří se sem přistěhovali z ciziny, zejména z Německa, chtěli získat měšťanské právo. Radní protokoly dokazují, že v takových případech dostal uchazeč na vybranou: buď musel přijmout katolickou víru nebo odejít. V prvním případě  protestant veřejně složil vyznání víry. To znamenalo, že i v 18. století žili v Karlových Varech čerství konvertité, kteří změnili víru pro praktický účel.

30. července 1694 děkan Sieringer umístil na věži kostela znak křižovníků s červenou hvězdou. Tento znak byl sestřelen.7) Pachatel Georg Adam Knot měl být exkomunikován, k čemuž nedošlo pro nedostatek důkazů. Tento čin ale nelze považovat za projev odporu k náboženství, nýbrž jen za výraz vyostřených vztahů ke křižovnickému řádu, s nímž město právě v té době vedlo dlouholeté spory o patronát, které ukončila až kompaktáta z 2. září 1698. Na kostel byl znovu umístěn řádový znak a s ním i znak městský.8)

 Přesto ještě v té době se tu nekatolíci nepochybně vyskytovali. V roce 1695 totiž  vydalo místodržitelství krajským hejtmanům příkaz, aby nekatolíci byli vyhoštěni za hranice a v případě návratu postaveni na dva dny na pranýř a znovu vyhnáni.9) Uvedený dokument dosvědčuje přítomnost jinověrců, ale také jejich odstranění.

Také  na Karlovy Vary se vztahovala různá nařízení proti pronikání cizí víry, zejména proti pašování knih. V březnu 1721 bylo patentem  zakázáno prodávat zboží bez předchozí prohlídky krajským hejtmanem nebo vrchností, aby bylo  zabráněno šíření nekatolických knih.10) 12. prosince 1752 vydala reprezentace a komora mandát přikazující cenzuru kramářských písní.11) Když v roce 1759 větší část města vyhořela, přislíbil předseda hospodářského ředitelství hrabě Věžník pomoc, ale neopomenul přitom měšťany vyzvat, aby napravili svůj nekřesťanský život.12) Přesto jistě nebyli karlovarští měšťané většími hříšníky než obyvatelé jiných měst (ostatně rovněž stíhaných požáry), spíše se jedná o frázi, obvyklou při podobných pohromách..

Na příslušnost ke katolickému náboženství se dbalo i v nedalekém Ostrově.13) Toto panství, stejně jako Hroznětín, Toužim a další statky, se dostalo do rukou vévodů sasko-lauenburských. Pokud tedy vrchnost pocházela ze Saska, mohli bychom se ptát, zda nebyli více nakloněni protestantům. Kdyby tomu tak bylo, jistě by to mělo vliv na obyvatele Karlových Varů. Jednalo se však o katolickou větev, která provedla rekatolizaci na svých statcích za pomoci piaristů právě tak důsledně jako jiné  rody. Navzdory tomu vévoda Julius Jindřich své manželce Alžbětě Žofii z Brandenburgu, jejím dětem z prvního manželství a celému jejímu dvoru zaručil v manželské smlouvě 26. září 1626 svobodný výkon jejího náboženství. To by znamenalo, že ještě po vydání Obnoveného zřízení zemského, k němuž došlo hned půl roku po svatbě, byl v blízkosti Karlových Varů nekatolický dvůr. Je otázka, jak dlouho by vévoda mohl po této stránce manželskou smlouvu plnit. Faktem je, že v roce 1629 Alžběta Žofie zemřela. Rod vévodů sasko-lauenburských v roce 1689 vymřel po meči a majetek přešel po přeslici na markrabata bádenská. Ta se dělila na dvě větve: katolickou  Baden-Baden a protestantskou Baden-Durlach. Když katolická větev koncem 18. století rovněž vymřela po meči, byla uzavřena dohoda, že majetek přejde na některého prince z větve Durlach, pokud přestoupí ke katolické víře. Jestli se takový princ nenajde, získá statky císařská komora. To se skutečně stalo. A tak myšlenku, že by blízkost nekatolického šlechtického dvora mohla být podporou  odpůrcům katolické církve, musíme definitivně opustit.

Jestliže se tedy karlovarští měšťané nemohli za třicetileté války vykázat příliš velkou pevností v luteránské víře, nelze předpokládat ani v následující době, že by byli nějakými tajnými odpůrci katolické víry. Selská hnutí v letech 1680 a 1775 v nejbližším okolí zcela postrádají jakékoli náboženské motivy, ani tolerančního patentu nikdo nevyužil ke změně víry. Když v roce 1778 pořádali v Karlových Varech misie exjezuité z Doupova,14) jeden z nich položil lidu řečnickou otázku: "Vím, že je tu ještě někdo tak zatvrzelý, že se nechce vrátit do ovčince Ježíše Krista - kdo je to?" K jeho překvapení jistá žena z Rybář, dle mínění kronikáře pomatená, zvolala: "To jsem já !" Protože toto svérázné odmítnutí katolické víry je v celém 18. století ojedinělé, je zřejmé, že to nedokazuje příslušnost k nekatolické víře, ale buď se jednalo o nevhodný žert nebo byl správný úsudek kronikáře o této ženě, což bude asi nejpravděpodobnější.

 V roce 1759 byla vydána císařská instrukce pro Karlovy Vary, v níž se stanovilo, jak má být vedena veřejná správa.15) Pamatovalo se v ní i na náboženství. Tomu je věnováno hned prvních deset paragrafů, teprve pak přichází  obnova městské rady, rychtáře a dalších úřadů a ostatní záležitosti. Již samo vydání této instrukce je motivováno především úsilím zajistit zachovávání božského řádu. Jak se v ní říká, rychtář byl povinen se postarat, aby při nedělních bohoslužbách zahálčiví lidé k pohoršení přicházejících nekatolíků na ulici nebo jinde postávajíce Boží věci nezanedbávali, nýbrž do kostela šli ke slyšení slova Božího tím spíše, když čas od času za opomenutí těchto od Boha se nebojících lidí, dopouštějících se zlých skutků, Nejvyšší celé město velkou bídou trestá. Proto také v hospodách nebude těmto lidem pivo šenkováno. Tedy všichni museli navštěvovat bohoslužby a rychtář v neděli chodil po hospodách a koho tam nachytal, toho zahnal do kostela. V dalších paragrafech se řešily otázky patronátu, kostelních účtů, kostelní pokladny a školy, která prý má v prvé řadě sloužit výuce náboženství a teprve pak čtení, psaní, počtům a hudbě. Každý měsíc  městská rada ve spolupráci s děkanem vyslala své komisaře, aby provedli zkoušku.

Již od dob Obnoveného zřízení zemského jiné náboženství než katolické nebylo v Rakousku povoleno. Zákaz byl opakován dekrety 25. a 28. září 1649. Mandátem z 25. prosince 1725 se za kacířství hrozilo nucenými pracemi, v opakovaném případě galejemi, vypovězením, tělesnými tresty a dokonce i smrtí. Přesto však i v této době byli v rakouské monarchii lidé, kteří nebyli povinni vyznávat katolické náboženství. Slezsko zůstávalo na základě smluv z let 1707 a 1709 luteránské (tzv. Altranstättská  smlouva a Exekuční reces). Příčinou byl zákrok švédského krále, resp. snaha zajistit si jeho neutralitu v právě probíhajícím válečném konfliktu. Náboženská svoboda zůstala zachována i na Těšínsku po odtržení větší části Slezska. Luteránské zůstávalo Ašsko, které bylo říšským lénem. Po jeho přivtělení k Čechám mu náboženskou svobodu zaručila Marie Terezie dne 10. března 1773. Evangelické církve - luteránská i reformovaná - se vlivem tureckého nebezpečí udržely i v Uhrách. Náboženská svoboda platila v Haliči, Bukovině a od roku 1778 v Terstu. Dále bylo nekatolické náboženství tolerováno v armádě, a to nejen důstojníkům, ale i řadovým vojákům. Zařazování zatvrzelých kacířů do armády bylo tedy nejen trestem, ale současně i jakýmsi tichým tolerováním  jejich náboženství. Ekonomické důvody pak vedly k tomu, že nekatolická náboženství byla trpěna i cizím podnikatelům, řemeslníkům i obchodníkům a jejich dělníkům - tzv. fabrikantům, kteří se usazovali na území monarchie. Dokonce v některých kostelních účtech byly objeveny účty za víno, které tamní faráři dávali komunikantům, aby je udrželi v katolické víře. Jedná se však o zcela ojedinělé případy.

V Karlových Varech nás zajímá zejména vztah k lázeňským hostům. Viděli jsme již, že karlovarští měšťané se celkem snadno smířili s katolickou vírou a po jiné víře nikterak netoužili. Jinak tomu bylo u lázeňských hostů. Bylo třeba počítat s tím, že část lázeňských hostů bude přicházet z nekatolických zemí a s tím bylo nutné se vyrovnat. Samozřejmě z ekonomických důvodů nikoho nenapadlo zatáhnout před Karlovými Vary nějakou železnou oponu. Lázeňští hosté mohli volně přicházet i z protestantských zemí a jak nám dosvědčuje dokument citovaný na začátku tohoto článku, nekteří z nich nesmekali při obřadech a tropili si z nich posměch. Také na tento problém pamatuje již zmíněná instrukce z roku 1739.16) Ve čtvrtém paragrafu se říká, že proti církvi římskokatolické, která jediná je spásu přinášející, se nesmí nic stát ani ze strany přicházejících (lázeňských hostů) a tím spíše ne od měšťanů a obyvatel města. Městská rada, rychtář a měšťané mají pilně  bdít, aby se tu nevyskytovali kacířští emisaři a aby nebyly čteny neschválené knihy. Nikdo se nesmí pouštět do žádných náboženských disputací s přicházejícími lázeňskými hosty, neboť skrze ně vznikají jen nepřístojnosti a mrzutosti. Zejména nad tím má magistrát bdít, aby nezanedbal nic, co je prospěšné k vyplenění takových skrytých kacířství a k lepšímu rozšíření spasitelné římskokatolické víry. Projevuje se tu tedy dvojí snaha - jednak je nutné uchránit od bludu místní obyvatelstvo a počítá se s možností výskytu necenzurovaných protikatolických knih i s působením pruských agentů, současně však jde i o zabránění zbytečným sporům a hádkám místních katolíků s příchozími. Ekonomický a společenský zájem města vyžadoval, aby se s příchozími vycházelo v dobrém, aby se mohlo rozvíjet lázeňství, a proto museli být ponecháni na pokoji při své víře. Podobně již Josef I. zakázal veškeré náboženské disputace, aby zabránil neplodným hádkám. Náboženská odlišnost se nesměla stát příčinou toho, že by cizinci přestali  naše lázně navštěvovat a přinášet městu zisk.

Do Karlových Varů jezdili i členové panovnických a jiných významných rodů. Nezanedbatelná část z nich pocházela z nekatolických zemí, zejména ze Saska, Pruska a dalších německých zemí, Dánska, Švédska a Ruska.17) Za všechny uveďme aspoň cara Petra Velikého a pruské krále Friedricha I. a Friedricha Viléma. Dobré vztahy měly Karlovy Vary i s králem Friedrichem II., jenž by se rád vydával za ochránce protestantů v Rakousku. Když za sedmileté války pruští vojáci vymáhali na Karlových Varech výpalné, obrátili se měšťané na  Friedricha II., jenž prý v Karlových Varech častěji pobýval, jako na svého dobrého  známého. Ten obratem přikázal vrátit peníze a vystavil pro Karlovy Vary listinu Salva guardia, která je měla uchránit od válečných škod. Že je neochránila před ohněm, který právě v den jejího vyhlášení v Karlových Varech nešťastnou náhodou zničil téměř celé město, je již jiná otázka.

Uvedení mocnáři si s sebou vozili nákladné dvory. Je ovšem pravda, že tito lidé sem nejezdili tolik za zdravím a tím méně již ne kvůli duchovním věcem, ale spíše za zábavou a pořádali v Karlových Varech někdy i dost kuriózní slavnosti, přesto ovšem v jejich doprovodu nemohli chybět ani duchovní.18) Tak např. saský kurfiřt Jiří III. měl tak početný doprovod, že by jej nepojal žádný sál a muselo být postaveno na Louce několik pavilonů. Braniborský kurfiřt r. 1708 vystrojil hostinu pro  341 osob, mezi nimiž byli čtyři dvorní kazatelé. V doprovodu markraběnky braniborské Kristiány Žofie Vilemíny je v roce 1737 výslovně zmíněn dvorní kazatel Gratschmann. Ve stejném roce měl kníže Friedrich zu Sachsen-Gotha v doprovodu 79 osob a vévoda saský Adolf 48 osob - jistě mezi nimi byl i nějaký kněz. Tito kazatelé přirozeně mohli sloužit pouze dvoru svých pánů, nicméně máme takto doloženu jejich přítomnost v Karlových Varech a je otázka,  zda skutečně nemohlo dojít k nějakému styku s místním obyvatelstvem. Zatímco mocní toužili jen po radovánkách a bylo jim zcela jedno, zda jejich hostitel je katolík či protestant, nemusíme stejný vztah k víře předpokládat i u jejich kazatelů. V každém případě to  znamená, že tu musely být protestantské bohoslužby, byť pro omezený okruh účastníků s vyloučením veřejnosti.

To, co bylo řečeno, platí pro vysoké feudály. Jenže do Karlových Varů přijížděli i lidé z měšťanských kruhů a z inteligence.U těch můžeme předpokládat již větší zaujetí pro víru než u vysoké šlechty, která vyhledávala spíše radovánky. Bohužel seznamy lázeňských hostů z tohoto období jsou dochovány jen sporadicky. Máme však soudobou literaturu - různé průvodce a lékařské návody, které byly napsány lékaři a jinými návštěvníky Karlových Varů.19) Nebudeme se zdržovat výčtem lékařských spisů o Karlových Varech a spokojíme se konstatováním, že v období, o něž se nám jedná, psali o tomto městě nejvíce lékaři z nekatolických zemí Německa, zvláště ze Saska. Bylo jich podstatně více, než autorů z rakouských zemí či přímo z Karlových Varů. Jejich spisy se zabývají pouze odbornými záležitostmi -  medicinou, lázeňstvím, geologií, přírodou atd. Náboženství se vyhýbají. Přirozeně to lze u lékařů jen ocenit. To, že se většina těchto spisů dochovala v Karlových Varech, dokazuje, že pro Karlovy Vary nebyl důležitý místní původ autorů, ale jen jejich dílo. (Musíme ovšem připustil, že některé z těchto spisů se dostaly do Karlových Varů až později). Podle převahy saských lékařů bychom mohli soudit, že také jejich klientela z velké části pocházela ze Saska. To nám dosvědčují i případy, které uvádějí jako příklady pacientů a zde léčených chorob. Přesto však lékaře zajímala pouze nemoc, nikoli konkrétní osoba pacienta - tak dr. Tilling se Saska léčil Sasy právě tak jako katolické světské i řeholní kněze - aspoň je uvádí jako příklady ve své příručce. Mezi jeho pacienty byli i dva duchovní ze Saska, kteří si v Karlových Varech léčili trudomyslnost - nejrůznější nemoci se léčily v Karlových Varech. Ač nevěřili pramenům a chtěli se vrátit domů, přesto se uzdravili. Autor jejich uzdravení přičítá pramenům, ve skutečnosti jim asi pomohl lázeňský režim - klid, odpočinek, vycházky. Ale to, že se uzdravili z nemoci, která měla původ v nervové soustavě, znamená, že je tu nic nezneklidňovalo a tudíž jim nikdo nedělal žádné problémy ani pro jejich náboženství a duchovní stav.

V některých z těchto spisů jsou otištěny  modlitby - před odjezdem do lázní, během léčby, po uzdravení. Máme tu patrně ojedinělý případ, kdy se na našem území vyskytují protestantské modlitby a nebrání se jim. Neobsahují ovšem nic proti katolické víře a jsou přijatelné pro všechna vyznání.

Kromě lékařů o Karlových Varech psali i jiní lidé. Také tyto knihy jsou prosty náboženské nesnášenlivosti, respektive jsou zaměřeny pouze proti osvícencům. Christián Samuel Ulbert, duchovní z Hamburku, dokazuje r. 1770 ve svém otištěném kázání na základě karlovarských podivuhodných pramenů existenci Boha20). Pouze brunšvický lékař Franz Hieronymus Brueckmann má ve své knížce z roku 1785 výhrady proti přílišné úctě božích muk, soch sv. Jana Nepomuckého, P. Marie a jiných svatých, o níž píše s ironií.21) Tato knížka se dostala r. 1892 do majetku karlovarského lékaře Cartellieriho - je možné, že ji získal od nějakého lázeňského hosta a do té doby byla mimo území naší země.

V roce 1754 vyšla v Karlových Varech knížka Die lustige Brunnen-Cur, jejíž autor použil přezdívku Purgantius.22) Je to divadelní hra, v níž jedna z postav vypráví množství historek pro zábavu a nešetří ani duchovní stav. I když se tu naráží na nevzdělanost a některé jiné vlastnosti, je to satira celkem neškodná a cílem spisku je pouze pobavit, nikoli vystupovat proti církvi.

Náboženská snášenlivost stejně jako další vlastnosti potřebné k péči o lázeňské hosty, se také projevovala v hodnocení povahy karlovarských obyvatel. Jejich charakteristickými vlastnostmi byly dle tvrzení zdejšího děkana Stöhra z roku 1817 prostoduchost, dobromyslnost, píle, poctivost a úslužnost.23) I když tato charakteristika je stěží objektivní, je vidět, nač se kladl důraz - jsou to vlastnosti obchodníků, ubytovatelů a lázeňských zaměstnanců, mající daleko k horlivosti. Dle Stöhrova svědectví se v Karlových Varech jen zřídka ptali na náboženství hostů, žádná  náboženská strana nebyla v kázáních napadána. Na hřbitově u sv. Ondřeje, kam byli pochováváni lázeňští hosté, měli nekatolíci své místo, za což trochu přispívali do kostelní pokladny.  A pokud chceme svědectví i druhé strany, poskytl je jeden Sas v roce 1798. I on potvrdil, že v Karlových Varech se nikdo neptá na víru.24) Nejdůležitější katechizmus tu prý je: "Máš peníze?" a zavrženíhodný kacíř je pouze ten, kdo skrblí. Stejné svědectví nám poskytuje i dánský justiční rada z Hamburku Willerand, jehož spis vyšel v roce 1780, což znamená, že Karlovy Vary navštívil ještě před vydáním tolerančního patentu. I on potvrdil, že kněžím jsou zcela zakázána  kontroverzní kázání, a to lákalo do lázní i protestantské pastory. Nikdo nebránil protestantům při vstupu do kostela, pokud zachovali místní zvyklosti (např. nebylo žádoucí pozorovat mši sv. kukátkem).

Styk s cizinou umožňovalo i poštovní spojení.25) V 17. století královský a kurfiřtský poštmistr Johann Jakob Kees reorganizoval poštu v Sasku. Na přání četných lázeňských hostů bylo zavedeno spojení do Schneeberku a odtud byla pošta dovážena do Karlových Varů. Vypravování pošty do Saska zajišťoval karlovarský městský písař Nonner. V roce 1706 bylo zavedeno spojení císařské pošty do Saska přes Potůčky a Johanngeorgenstadt, ale také saští poslové se nechtěli vzdát svého postavení a nadále chodili až do Karlových Varů. Díky tomu, že pošta dopravovala cestující i dopisy, byl usnadněn příliv návštěvníků z celého Saska a dalších nekatolických zemí.

Z nekřesťanských náboženství přicházely Karlovy Vary do styku v té době jen se židovským náboženstvím. Zde měla situace dvě stránky. Židé mohli přicházet jako lázeňští hosté, pak přinášeli zisk a byli vítáni. V tomto případě se jednalo spíše o  zámožnější vrstvy. Současně však přicházeli i jako  podomní obchodníci a to byla konkurence místním obchodníkům. Ta samozřejmě vítána nebyla. Nejednalo se tedy o problém náboženský, nýbrž ekonomický. V roce 1499 si Karlovy Vary vymohly na králi privilegium, dle něhož byl Židům v Karlových Varech zakázán trvalý pobyt. Za obchodem sem mohli přicházet pouze v době lázeňské sezóny. Toto privilegium platilo až do roku 1848. Spisový materiál fondu Archív města Karlovy Vary nám ovšem poskytuje doklady, že někteří karlovarští měšťané ponechávali ve svých domech za poplatek či spíše úplatek židovské obchodníky i po skončení sezóny.26) Ti pak byli městskou policií vyháněni a  jejich ubytovatelé byli stíháni pokutami. Takto se postupovalo proti všem cizím obchodníkům bez ohledu na náboženství. Pokud Židé přicházeli do Karlových Varů jako lázeňští hosté, směli pít vodu u pramenů jen ráno a úderem šesté hodiny museli prostor u pramenů opustit. Stejný zákaz platil i pro tovaryše. To znamená, že ani zde příčina netkvěla v náboženství, resp. náboženství mohlo být jen záminkou, ale důvod spočíval ve společenském postavení Židů, tovaryšů a ostatních hostů.

Mohli bychom tedy připustit, že Karlovy Vary byly jakýmsi ostrovem náboženské svobody, tato svoboda však platila jen pro cizince. Přesto místní obyvatelé byli takto neustále ve styku s protestanty. Viděli jsme však, že této možnosti se nesnažili nijak využít, náboženství pro ně bylo zcela podružné.

 

Poznámky                                                                                                             1) Archiv města Karlovy Vary, spisy předmagistrátního období, (dále jen AM KV, spisy), 2/10/1.                                                                                                               2) Hamannová B., Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Brána 1996, s. 52-53.    3) Lenhart J. J., Carlsbads Memorabilien von Jahre 1325 bis 1839. Prag 1840,             s. 42. Viz též rukopis pod stejným názvem. ve fondu AM KV, kroniky.                     4) Stöhr L. A., Kaiser Karlsbad und dieses weit berühmten Gesundheitsortes Denkwürdigkeiten, für Kurgäste, Nichtkurgäste und Karlsbader selbst. Franieck, Karlsbad, 2. vyd. 1812, 5. vyd. 1830. Feller C., Das Evangelium in Karlsbad. Karlsbad 1902.                                                                                                              5) AM KV, radní protokoly z let 1624-1628. Ludwig K., Die Gegenreformation in Karlsbad. Dominicus, Karlsbad 1897.                                                                           6) Tamtéž.                                                                                                                     7) AM KV, spisy  2/8/1.                                                                                                8) Proeckl  V., Geschichte der königlichen Stadt Karlsbad. Karlsbad, bez data,          s. 55-57.  AM KV, spisy, 2/8/2.                                                                                     9) AM KV, spisy, 2/8/1.                                                                                                 10) AM KV, spisy, 2/8/1.                                                                                               11) AM KV, spisy, 1/8/2.                                                                                               12) AM KV, spisy, 4/21/2.  Viz též Stöhr L. A., Stadt karlsbader Denkwürdigkeiten I-IV a Stöhr L. A., Liber memorabilium, obojí ve fondu AM KV, kroniky.                       13) Kühnl J., Geschichte der Stadt Schlackenwerth. Hrsg.  Stadtgemeinde Schlackenwerth 1923.                                                                                                  14) Zprávu o misiích obsahují Stöhrovy kroniky - viz pozn. 12 - i Hüttnerova farní kronika ve fondu Děkanský úřad Karlovy Vary.                                                            15) AM KV, knihy městského zákonodárství, nezprac. Tiskem vydal Viktor Karell  pod názvem Die Karlsbader Stadtordnung vom Jahre 1739. In: Karlsbader historisches Jahrbuch 1939. Hrsg. Stadtarchiv Karlsbad 1940, s. 95-119.                  16) Tamtéž.                                                                                                                  17) AM KV, evidenční kniy  - Seznamy lázeňských hostů (Kurliste). Ludwig K., Fürstliche Gäste und Feste in Karlsbad. Sonderabdruck aus den MiVGDB XLV,   Heft 1. Ludwig K., Alt-Karlsbad.  Hrsg. Kurverwaltung Karlsbad 1942.                        18) Tamtéž.                                                                                                                   19) SOkA Karlovy Vary, příruční knihovna, staré tisky.                                                20) Tamtéž.                                                                                                                   21) Brueckmann F. H., Bemerkungen auf einer Reise nach Karlsbad. Hrsg. fürstliche Maysenhaus Braunschweig 1785.                                                                22) Purgantius, Die lustige Kur. Karlsbad 1754.                                                           23) Stöhr L. A., c, d.. viz pozn. 4.                                                                                 24) Willerand J. P., Freundschaftliche Nachrichten von einer Karlsbader Brunnenreise mit beygefügten Erinnerungen und Beilagen. Hrsg. Ch. G. Hilscher, Leipzig 1780.                                                                                                                25) Die Post in Karlsbad. Geschichtliche Darstellung ihrer Entwicklung. Bearbeitet und herausgegeben von dem k. k. Post-und Telegraphen-Amte 1 in Karlsbad anlässlich des 200jährigen Bestandes desselben. Karlsbad 1906.                            26) AM KV, spisy regulovaného magistrátu, sign. 1, 1788-1850. Ziegler I., Dokumente zur Geschichte der Juden in Karlsbad (1791-1869). Hengstenberg 1913.

                           

                                                                                                                                                                                                                                                                                              

 

 

 

Kontakt

Římskokatolická farnost u kostela Sv. Maří Magdaleny Děkanství Karlovy Vary nám. Svobody 217/2
Karlovy Vary
360 01
Tel.: 728 893 447
P. Miroslav Chlupsa O.Cr.




dekanstvi.kv@centrum.cz