Úvod > Farnost Sv. Maří Magdalény > Historie > Redemptoristé v K. Varech

Redemptoristé a chrám P. Marie ustavičné pomoci v Karlových Varech

Antonín Mařík

Ve středověkých městech zpravidla stával některý klášter. Také v Karlových Varech se vyskytly pokusy o založení kláštera, ale město se tomu vždy bránilo. Můžeme se jen dohadovat, jaké byly asi příčiny averze karlovarských měšťanů vůči řeholním řádům.1) Prolomit tento odpor se podařilo teprve v novověku. Byli to redemptoristé, kteří si postavili v Karlových Varech dnes již neexistující kostel, jehož připomínce je tento článek věnován.

Řeholní sestry v Karlových Varech

Kromě redemptoristů v našem městě žilo také několik řeholnic. První z nich se sem dostaly koncem minulého století. V roce 1888 se v našem městě chystala stavba nemocnice, v níž měly pracovat řeholnice. Tehdejší starosta Eduard Knoll zaslal jménem městské rady dopis jejich představené, v němž se odvolával na lid, který byl vždy zaměřen proti řádům. Starosta se obával, že příchod řeholnic by rušil náboženský mír ve městě, sestry si totiž chtěly zde postavit dům. I proti křižovníkům, kteří již od dob založení města spravují zdejší faru, jsou prý lidé zaujatí. Dle tvrzení starosty se ostatně nejedná o jediný případ, už dva roky také milosrdní bratří usilují o to, aby se tu mohli usadit, ovšem marně. "Ecclesia militans", píše Knoll, prý vidí důležitost našich lázní a po získání jednotlivých míst by prý došlo k jejímu vpádu. Pojem "ecclesia militans" 2) je zde ovšem mylně chápán v neduchovním smyslu - ne jako církev bojující proti zlu, tedy hříchu, ale jako církev bojující o moc. A z toho vycházel i názor starosty, který zněl: zabraň počátkům ! V závěru dopisu Knoll vybídl vrchní sestru, aby si ověřila u městské rady, že to není jeho osobní názor, ale že si totéž myslí i další významné osobnosti.

Teprve po vybudování všeobecné nemocnice roku 1898 sem přišly sestry sv. Kříže, které byly povolány z Chebu. Město Karlovy Vary uzavřelo s jejich provinciální vrchní sestrou v Chebu Eduardou Feichtnerovou smlouvu3), jejíž obsah je následující (vypouštím méně důležité paragrafy):

§ 1. Sestry přebírají péči o domácnost. O nemocné se budou starat bez rozdílu stavovské příslušnosti, vyznání nebo původu, budou odmítat jen pacienty se syfilis s výjimkou naléhavých případů. Přebírají péči i o zahradu.

§ 2. Počet sester je 32. Změna je možná jen se souhlasem zemského výboru. Provinciální sestra zajistí, aby sestry, které z nějakého důvodu nebudou moci vykonávat své povinnosti, byly nahraženy jinými.

§ 3. Provinciální sestra má právo dosazovat a vyměňovat sestry. Totéž právo, ale jen v omezené míře, má správa ústavu. Sestry budou udržovat styk se svým mateřským domem v Chebu a budou podřízeny provinciální sestře.

§ 4. Sestry pečují o stravu nemocných a personálu, pokud má na ni nárok, o čistotu pokojů, chodeb, záchodů, zahrady, dvora a prádla (ložní prádlo, ručníky, oblečení). Malé opravy provádějí bezplatně, větší za příslušný poplatek.

§ 5. Ve věci péče o nemocné podléhají lékařům.

§ 6. Stravu budou zajišťovat podle platných předpisů nebo podle předpisů lékařů.

§ 8. Sestry převezmou inventář věcí v nemocnici a převzetí potvrdí obě strany. Jeden exemplář inventáře obdrží správa nemocnice, druhý sestry.

§ 9. Každá sestra obdrží 160 K ročně z ústavní pokladny v měsíčních splátkách. Sestry bydlí v přidělených místnostech vybavených nejnutnějším nábytkem. Topení a osvětlení zajistí ústav.

§ 10. Vhodná místnost bude zařízena jako kaple. Vybavení zajistí sestry a zůstane jejich majetkem.

§ 11. Cestovní náklady na přestěhování z Chebu ponese ústav.

§ 13. O přijetí, počtu a mzdě personálu rozhoduje správa ústavu po dohodě s kongregací. Personál je placen prostřednictvím sester.

§ 15. Smlouvu smí vypovědět kterákoli ze stran vždy po půl roce. Pokud se tak nestane, platí smlouva na dalších půl roku.

Původní počet sester byl dvacet, roku 1900 byl zvýšen na dvacet pět a roku 1904 na třicet dva.

V nemocnici byla jedna místnost upravena jako kaple. V roce 1900 byla kaple přeložena do zahradního objektu o rozměrech 5 x 12 m. Roku 1904 se tu léčil arcivévoda Evžen, který pak dal nemocnici zaslat gotický oltář z Tyrolska od firmy Prinoth. Pro tento oltář darovala hraběnka Droste Vischering sochu Srdce Ježíšova. Vrchní sestra Patricie dala roku 1938 oltář renovovat a nově pozlatit od štafíře Eberla. Po stranách oltáře byly na konzolách nesenými anděly sochy P. Marie a sv. Josefa, dar provinciální sestry Eduardy z roku 1902. Vyrobil je Müllerův ústav v Mnichově. Lustr věnoval roku 1907 dr. Ritter z Prahy. Kaple byla původně zamýšlena jako provizorium, ale tento stav již nebyl změněn.

Nová nemocnice měla mít také svého kněze.4) Požádal o to 3. května 1898 městský děkan Johann Würl. Městská rada zaslala dotazy do několika německých měst v českém pohraničí, zda tamní nemocnice mají vlastního duchovního správce a jak je placen. Vlastního kněze měly jen nemocnice v Teplicích a Varnsdorfu. V ostatních městech do nemocnice docházel farář.5) Svou žádost děkan Würl zdůvodňoval tím, že karlovarská farnost má 26 000 duší, o něž pečují jen tři kněží. Nemocnice pro velký počet pacientů potřebuje vlastního kněze. Proto do ní nastoupil P. Konrád Syka (pozdější farář v Rybářích). Byl s ním dohodnut plat, avšak 9. června 1899 si stěžoval, že dosud nic nedostal. Protože mu bylo nabídnuto místo v Trutnově, rozhodl se odejít. 30. června ohlásil svůj odchod ke dni 18. července. Městská rada s ním ještě 30. června domluvila plat 180 zl, s čímž zase nesouhlasil Zemský výbor, který určil jako maximální plat 92 zl. Nakonec však zřejmě k nějaké dohodě přece jen došlo.

Také v nemocnici pro cizí pacienty, postavené roku 1892, pečovaly o pacienty sestry sv. Kříže. Nemocnice měla svou kapli. Již v roce 1844 byla ve špitále pro cizí pacienty, který této nemocnici předcházel, nákladem hraběnky Anny z Valdštejna upravena zvláštní místnost, která byla o pět let později předána sestrám jako modlitebna. Na oltáři byl obraz sv. Josefa s Ježíškem. Sestry každoročně žádaly městskou radu o přeměnu modlitebny v kapli, v níž by bylo možno sloužit mši sv., ale z finančních důvodů k tomu došlo až r. 1892. Nemocnice byla bezkonfesní, byli do ní přijímáni i židé a evangelíci. Židé měli ještě svou vlastní nemocnici a také pro evangelíky byla postavena zvláštní nemocnice.

Kostel místo pomníku císařovně

Ve druhé polovině 19. století Karlovy Vary prodělaly velký rozvoj, který vrcholil v letech před 1. světovou válkou. Počet obyvatelstva rychle stoupal.6) V roce 1872 měly Karlovy Vary 7291 obyvatel, v roce 1893 to bylo 12 033 obyvatel a v roce 1904 jejich počet vzrostl na 14 637. Ještě rychleji přibývalo lázeňských hostů. Nejen pro místní obyvatele, ale i pro lázeňské hosty bylo nutné zajistit duchovní péči. Pro nekatolická vyznání tu již byl evangelický kostel, anglikánský kostel, synagoga a pravoslavný kostel. Ale také pro katolíky již jeden chrám nestačil. Z celkového počtu 14 637 obyvatel roku 1904 se jich 12 735 hlásilo ke katolickému vyznání.7) Také lázeňští hosté si stěžovali, že v Karlových Varech není kostel, v němž by bylo možno najít kněze v kteroukoli denní dobu. Na začátku 20. století byly podniknuty první kroky k přípravě stavby druhého katolického kostela.

V roce 1898 byla v Ženevě zavražděna císařovna Alžběta. Na nešťastnou císařovnu vzpomínali i karlovarští měšťané, neboť v roce 1892 navštívila naše město a získala si oblibu zdejších lidí.8) Také tzv. lesní pobožnost byla zřízena na místě mariánského obrazu v lese, u něhož se tato císařovna často modlila. Z těchto důvodů se uvažovalo o tom, že jí bude v Karlových Varech postaven pomník.9) Přešla léta a návrh byl pozměněn. Nebude postaven pomník, ale kostel, který bude po císařovně pojmenován. Tak zůstane po císařovně krásnější památka než jen pomník.

Návrh na postavení kostela podal městské radě děkan Augustin Lenk 9. ledna 1906. O stavbě se však jednalo již dříve, neboť již 7. října 1904 přislíbil svou podporu v dopise starostovi pražský arcibiskup kardinál Lev Skrbenský z Hříště. V květnu 1906 bylo k dispozici 25 268 K od obce a od spořitelny, 10 000 K z majetku mariánské kaple, 1000 K od důstojnického spolku a 3856 K 9 h od dalších dárců. Sbírky pokračovaly i nadále. Vláda byla požádána o subvenci z náboženského fondu, továrník Rudolf Gottl z Rybář dal 1000 K, Becherovka 20 K, probošt na Chlumu a bývalý karlovarský děkan, básník Josef Bergmann daroval 600 K. 8. února 1907 byl uspořádán dobročinný koncert, konala se tombola. V roce 1908 spořitelna po účetní uzávěrce darovala 5000 K, následujícího roku 4000 K. V roce 1911 spořitelna věnovala 33 500 K. Ve sbírkách přispíval každý dle svých možností, mezi dárci jsou i méně zámožní lidé, někteří z nich anonymně, takže tu jsou i drobné příspěvky po pětikoruně.10)

Stavbu kostela zajišťoval spolek založený v roce 1906. Čestnými předsedy byli český místodržitel a bývalý okresní hejtman v Karlových Varech hrabě Karl Coudenhove, dále kardinál Lev Skrbenský a velmistr řádu křižovníků s červenou hvězdou František Marat, který kdysi býval v Karlových Varech kaplanem.11)

Vlastní činnost spolku řídil stavební výbor. Jeho předsedou byl karlovarský starosta JUDr. Josef Pfeiffer, místopředsedou byl bývalý karlovarský starosta a poslanec zemského sněmu Ludwig Schäffler, členy okresní hejtman Egon von Jordan, děkan Augustin Lenk, Jindřich Mattoni, někteří městští radní a další osoby. Na práci spolku se podílely i kalovarské ženy. Ženský výbor byl založen 8. července 1907. Byly to ostatně především ženy, kdo prováděl sbírky mezi lidmi.12)

Jako místo ke stavbě byl vyhlédnut prostor v místě dnešní Varšavské ulice před nynější tržnicí. Postavení tržnice právě v této době tento plán poněkud zkomplikovalo. Další varianta počítala s tzv. Kuhloparkem, což byl prostor na začátku dnešní Varšavské ulice u Chebského mostu hned nad řekou. V úvahu přicházela i dnešní Bezručova ulice. V roce 1929 se objevovaly i jiné návrhy (Drahovice).13)

Plány na kostel vypracoval městský stavitel Franz Drobny. Kostel měl pojmout asi 1500 lidí. Měl být postaven v jihofrancouzském románském stylu. Předpokládalo se, že to bude trojlodní kostel se širokou střední lodí, což umožňovala železobetonová konstrukce. Hlavní vchod měl být ze západu, vcházelo by se do předsíňky. Z té vedl vchod na kůr, vlevo pak do křestní kaple. Na severní a jižní straně měla být vždy jedna apsida, čímž by vznikl půdorys ve tvaru kříže. Na severní straně měla být 38 m vysoká věž. Na jižní straně měla být malá věž a vedle ní postranní portál. Portál na severní straně měl vést do věže a z ní do lodě. Kostel měl být 52,50 m dlouhý, vpředu 21 m široký, v kříži široký 31, 60 m. Střední loď měla mít oltář v hlavní apsidě, vedlejší lodě měly mít oltáře v postranních apsidách. Vnitřek měl být z pískovce. Kostel měl být částečně vymalován a částečně vyzdoben mozaikou, podobnou mozaice v Kolíně nad Rýnem. Celkové náklady měly činit 800 900 K.14)

Ještě před válkou se uvažovalo o položení základního kamene. Válka tuto stavbu, tak jako mnohé jiné, znemožnila. Během války spolek nevyvíjel činnost. Někteří členové byli odvedeni, někteří zemřeli. Ani v letech po válce nebyla situace ke stavbě kostela vhodná, ač myšlenka na obnovení spolku nezmizela. V roce 1924 během svého vícedenního pobytu v Karlových Varech světící biskup Wenzel Frind začal jednat o jeho znovuvytvoření.15) 10. března 1924 pražský arcibiskupský ordinariát vyzval městské zastupitelstvo k nalezení staveniště. Městský stavební úřad dospěl k názoru, že jediné vhodné staveniště je tzv. Kuhlopark, tedy u Chebského mostu, předválečný návrh postavit kostel proti tržnici nebyl schválen.16) Teprve 17. dubna 1925 byl spolek obnoven na schůzce v Nových lázních. Spolek dostal nová statuta, byl zvolen předseda Richard Fassmann, zástupce J. H. Kemp a členové David, Klopsch, Eberl a Baier. V té době však vstupují do hry redemptoristé. Proto bude vhodné se s nimi seznámit blíže.

Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele17)

V roce 1732 sv. Alfons z Liguori, šlechtic z jižní Itálie18), založil ve Scala u Amalfi kongregaci, jak se říká řeholním řádům založeným v moderní době a nazval ji Congregatio Sanctissimi Redemptoris, Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Z jejího latinského názvu vzniklo stručnější pojmenování redemptoristé. Kongregace byla potvrzena papežem roku 1749. Po určitých pokusech o její zrušení a po překonání hrozícího vnitřního rozpadu se kongregace začala slibně rozvíjet a brzy se dostala i na území tehdejšího Rakouska, o což se nejvíce zasloužili dva Moravané - ze smíšeného německo-českého manželství pocházející sv. Klement Maria Hofbauer z Tasovic19) a jeho méně známý druh Tadeáš Hýbl z Čermné. V době, která nebyla klášterům nijak nakloněna, tito dva šířili kongregaci i v našich zemích. K velkému rozmachu kongregace došlo po roce 1820. Během 19. a 20. století se rozšířila do celého světa. Již na počátku století se Klement Hofbauer pokusil založit dům ve Vídni, avšak tento pokus se nezdařil. Po neúspěchu ve Vídni Hofbauer odešel do Varšavy, kde založil dům u sv. Bennona. Slibnému začátku učinilo konec obsazení Polska armádami Napoleona. Hofbauer se vrátil do Vídně, kde tentokrát již pevně zakotvil. V roce 1820 založil ve Vídni první dům, z něhož roku 1841 vznikla rakouská provincie. Roku 1855 vznikla první kolej v Čechách v Koclířově, později přenesená do Lán u Svitav. Následovaly domy v Praze na Novém Městě (na Zderaze a na Karlově), koleje na Svaté Hoře u Příbrami, v Praze na Malé Straně (u kostela P. Marie ustavičné pomoci a u sv. Kajetána), na Hoře Matky Boží u Králík, ve Filipově, v Plzni a dalších místech. Roku 1901 byla vytvořena samostatná pražská provincie. Po roce 1918 byly do ní začleněny všechny domy na území republiky. Provincie byla pak zvána československá. V době první republiky vzniklo v Čechách a na Moravě ještě několik dalších domů. Provinciál české provicie sídlil v Praze III, posledním provinciálem před válkou byl P. František Suchomel. Nástupcem P. Suchomela se stal P. JUDr. Jaroš, významný odborník na církevní právo, který po dlouhá léta působil jako profesor v Římě. V současné době tuto funkci vykonává P. Zemánek.

Klement Maria Hofbauer působil také ve Slezsku a Polsku. Centrum slezské provincie se nacházelo nedaleko Vratislavi či spíše na jejím předměstí.

Dnes mají redemptoristé na osm set klášterů organizovaných v sedmdesáti provinciích a viceprovinciích na celém světě.

Původním účelem kongregace byla především pastorace v místech, kde světští kněží nestačili. Redemptoristé vypomáhali zejména v odlehlejších vesnicích, tedy mezi lidmi nejvíce opuštěnými. Hlavním prostředkem k tomu byly lidové misie. Vedle nich rozvíjeli i další činnost. Konaly se duchovní exercicie (cvičení), pořádala se kázání, redemptoristé vypomáhali i ve vlastní duchovní správě. Dále byla rozvíjena i vědecká práce, zejména teologie a příbuzné vědní obory. Ve vědecké práci vynikl zejména samotný zakladatel kongregace sv. Alfons. Jeho kniha Morální teologie patří k nejvýznamnějším dílům tohoto oboru.

V čele kongregace stojí rector maior. Jednotlivé provincie řídí provinciál. Domy redemptoristů se nazývají koleje a představený je rektor, menším domům se říká hospic a jejich představeným superior. V kongregaci existuje ještě řada dalších funkcí souvisejících zejména se správou domu. Řeholníci se dělí na kněze a laické bratry (fratres laici professi). Jen laici mají řeholní jméno. Laici vykonávají práce v kuchyni, zahradě apod. Hlavní význam v kongregaci ovšem mají, jak už vyplývá ze samotného jejího poslání, především kněží.

Kongregace se řídí řeholí. Ta vznikla sloučením statut, která vypracoval zakladatel a dále konstitucí přijatých generálními kapitulami (tj. jakýmisi sněmy).

Redemptoristé mají svůj znak. Je jím v modrém poli zelené trojvrší s hnědým křížem, po jeho stranách jsou zlatá jména Jesus a Maria, před křížem jsou zkříženy nástroje Kristova umučení - kopí a hůl s napíchnutou houbou. Nad křížem je ve zlatém zářícím trojúhelníku Boží oko.

Heslo redemptoristů je "Copiosa apud Eum redemptio" ("Hojné je u Něho vykoupení").

Řeholním oděvem je černý talár, u pasu nosí růženec. Kněží, jichž je v řádu většina, nosí u krku široký bílý kolárek. Pro zajímavost můžeme uvést, že talár redemptoristů se, jak mi sdělil jeden člen řádu, od něhož mám i jiné zde uváděné informace, od obvyklé kleriky liší tím, že je rozdělený. To bylo nutné z toho důvodu, aby mohli snáze sedět na koni, neboť, jak již bylo uvedeno, pracovali v opuštěných místech, kam se bez koně těžko dostávali. Tento rozdělený talár zůstal i v době, kdy se již užívají jiné způsoby dopravy.

Při některých jejich kolejích byly také exerciční domy. V některých případech existoval dokonce jen samotný exerciční dům. Mimořádný význam měl u nás především exerciční dům v Hlučíně. Dnes je takový dům v Králíkách. V Obořišti u Dobříše byl seminář pro výchovu kněží, který řídil dr. Miklík, autor četných knih (Život P. Marie, Umučení Páně) a po něm dr. Jaroš, rovněž významný odborník. Novicové pro celou provincii se připravují v noviciátu v Tasovicích, který vede magistr noviců.

Závod v přípravě stavby kostela

V průběhu roku 1923 pražský světící biskup Glossauer navštívil Karlovy Vary a přitom došel k závěru, že karlovarský děkan na vše nestačí. Protože jeho apel na velmistra křižovníků s červenou hvězdou o vyslání dalších kněží zůstal bez výsledku, obrátil se na provinciála redemptoristů se žádostí, aby poslal do Karlových Varů kněze své kongregace.20) V září 1923 přišel do Karlových Varů P. Franz Tinkl z kongregace Nejsvětějšího Vykupitele21), jenž byl pověřen duchovním vedením všech řeholnic na území města. Kromě sester pracujících v nemocnici ještě žilo několik řeholnic ve vile Fink a jiné spravovaly ústav ve Velichově. P. Tinkl se ubytoval v domě u sv. Josefa v Zahradní ulici 1 (č.p.458). Již o velikonocích 1924 pořádali redemptoristé po dohodě s děkanem v Karlových Varech lidové misie. Během týdne od 29. března do 6. dubna dvakrát denně sloužili mši sv., večer vždy měli kázání pro jednotlivé stavy - pro ženy, muže, panny, mládence, děti, zpovídalo se atd. V následující době se s P. Tinklem spojil nizozemský kardinál van Rossum, od počátku století téměř každoroční lázeňský host, jenž se opět léčil v Karlových Varech. Kardinál Rossum podal zprávu o možnostech stavby generálnímu řádovému ústavu. V průběhu roku 1924 bylo nalezeno místo pro stavbu za účasti poštmistra Jana Davida, jenž se v té záležitosti značně angažoval. 19. března 1925 byl založen spolek ke stavbě kostela P. Marie pomocné, v němčině Mariahilf. Část jeho členů přešla z původního spolku pro stavbu kostela. Spolek se zpočátku setkával v domě Sv. Josef. Počet členů se rozrostl na dva a půl tisíce, později i přes tři tisíce.22) Nyní tedy došlo k situaci, že v Karlových Varech existovaly dva spolky pro stavbu kostela: Spolek pro stavbu kostela (Karlsbader Kirchenbauverein) a redemptoristický Spolek pro stavbu kostela P. Marie Pomocné (Kirchenbauverein Mariahilf). Jablkem sváru byly peníze, které zůstaly po spolku založeném v roce 1906, celkem ve výši 208 753 Kč. První z těchto dvou spolků se odvolával na kontinuitu se spolkem z roku 1906, druhý ji neuznával a požadoval, aby byly peníze rozděleny mezi oba spolky. Nepřátelé redemptoristů byli na radnici, ale také veřejné mínění bylo proti nim. V jejich příchodu bylo spatřováno narušování náboženského smíru, redemptoristé byli obviňováni, že se chtějí obohatit z lázní.23) Kromě toho sociální demokraté se snažili zabránit stavbě vůbec, ať už světského nebo klášterního kostela. Posléze Zemský úřad přenesl spor o peníze 21. listopadu 1930 na konzistoř a ta o čtyři dny později rozhodla, že sporný obnos bude rozdělen mezi oba spolky.24)

Spolek pro stavbu světského kostela si musel dát pořídit nové plány, neboť stavitel Drobny považoval plány za svůj majetek a vzal si je s sebou. Opět se hledalo staveniště, ještě v roce 1929 se uvažovalo o staveništi v Drahovicích. To by znamenalo, že by se stavěly kostely dva, neboť redemptoristé tu již měli nouzový kostel a začali se stavbou velkého kostela. Podle nových statut se spolek Kirchenbauverein zavazoval, že k uchování německého charakteru města se bude tento spolek snažit dosáhnout u konzistoře toho, aby ke kostelu byli dosazováni jen němečtí duchovní.25)

Nakonec aktivita redemptoristů přinesla výsledky. Oba spolky konaly další sbírky, avšak redemptoristé byli pohotovější a aktivnější, jejich řád měl lepší mezinárodní styky. V listopadu 1924 byla získána půjčka 10 000 dolarů26), uvažovalo se o půjčkách z Amsterdamu a z Irska, 1.500 000 Kč půjčila pražská pojišťovna. K půjčkám z Amsterdamu a z Irska nedošlo pro nepříznivý úrok. Pořádaly se loterie, dobročinné koncerty a jiná představení, 200 000 Kč poskytly jiné redemptoristické kláštery, další dary přišly od jiných církevních institucí - např. 15 000 Kč daroval spolek sv. Bonifáce z Prahy, stejný obnos věnovalo vratislavské arcibiskupství, dary dávali i soukromníci, např. vévoda Beaufort-Spontini z Bečova 1000 Kč, konala se dobročinná představení (např. 26.9.1926 koncert v dnešních Lázních III, večírek 17.1.1926 tamtéž, na němž zdejší skladatel Franz Oehm hrál na housle za klavírního doprovodu své manželky svůj vlastní koncert pro housle a klavír a karlovarští zpěváci zpívali árie z Lohengrina, Leoncavallova Bajazza a Verdiho Rigoletta) atd.27) Již v únoru 1927 byl vysvěcen nouzový kostel. Světící biskup Wenzel Frind se pro nemoc nemohl dostavit, proto svěcení provedl vikář Msgre Neumann z Hroznětína.28) 18. února 1928 svatovítský kanovník a kancléř František Hrubík z pověření arcibiskupa vysvětil pro nouzový kostel přenosný oltář. V roce 1929 redemptoristy navštívil pražský nuncius. 20. června vysvětil český kněžský lázeňský dům, prohlédl si staveniště a navštívil P. Tinkla.29) Roku 1930 byla zahájena stavba kostela. Provedla ji pražská firma Rella a Neffe, jejíž filiálky se nacházely na několika místech Evropy - v Ústí nad Labem, Bratislavě, Vídni, Hamburku, Budapešti, Bělehradě a Karlových Varech, kde postavila také zdejší městskou tržnici. Plány kostela sestavil a stavbu vedl architekt Karl Riedel z Karlových Varů. 7. listopadu 1930 byl ulit velký cementový kříž, později vztyčený na věži. Základní kámen, do něhož byla vložena plechová schránka s pamětní listinou, 2. srpna 1931 položil a vysvětil kardinál van Rossum. 5. července 1933 kostel, který dostal č.p. 1381, slavnostně vysvětil pražský arcibiskup Karel Kašpar. Chrám byl zasvěcen P. Marii ustavičné pomoci. A tak město ve své západní části získalo novou dominantu, velký kostel v moderním slohu s vysokou kvádrovou věží a s dvěma budovami koleje.

Peníze, které zůstaly spolku pro stavbu světského kostela, byly využity na opravu střechy chrámu sv. Maří Magdaleny a na pořízení nových zvonů.30)

Karlovy Vary sídlem provinciála

Karlovarská kolej byla založena roku 1927. Jejím rektorem byl v letech 1927-1933 Franz Tinkl, po něm v letech 1933-1936 dr. Augustin Reimann, od roku 1936 Josef Waclaw. V letech 1938-1945 byla karlovarská kolej sídlem sudetského provincialátu a prokuratury. Dosavadní rektor Waclaw dostal titul provinciál a stal se tak nadřízeným všech redemptoristů na území Sudet31), což tehdy činilo celkem osm domů:

1. kolej Karlovy Vary - 9 kněží, 4 laici, 1 světská osoba

2. Kirschfeld Tasovice, okres Znojmo - 3 kněží, 2 laici

3. Maria Schnee Rychnov nad Malší, okres Český Krumlov - 7 kněží, 2 laici, 1 světská osoba

4. kolej Dolní Hedeč - Králíky, okres Ústí nad Orlicí - 26 kněží, 6 laiků, 5 světských osob

5. kolej Filipov, část obce Jiříkov, okr. Děčín - 9 kněží, 3 novici, 8 laiků, 1 světská osoba

6. kolej Planá, okres Tachov - 6 kněží, 5 laiků, 4 světské osoby

7. juvenát Planá, okr. Tachov - 2 kněží

8. Čtyřicet Lánů - Svitavy, okres Svitavy - 8 kněží, 6 laiků, 1 světská osoba

Prokuratura Karlovy Vary - 1 kněz.

Celkem tedy provincialát a prokuratura v Karlových Varech řídily 71 kněží, 3 novice, 33 laiků a 13 světských osob, celkem 120 osob. Uvedený stav se vztahuje k roku 1939.32) Od roku 1940 až do roku 1945 byl provinciálem dr. Augustin Reimann. K 1. lednu 1942 patřilo pod sudetský provincialát celkem 125 osob (Karlovy Vary s prokuraturou 20, Tasovice 9, Rychnov nad Malší 8, Králíky 29, Filipov 17, Planá 20, juvenát byl zrušen, Svitavy 22).33) K témuž datu bylo odvedeno k Wehrmachtu 12 kněží, 4 klerici, 5 noviců, 11 laiků, celkem 32 řeholníků.

Celá provincie vlastnila 36 ha pozemkového majetku. Z toho kolej Maria Schnee - Rychnov nad Malší vlastnila 0,4217 ha, Králíky 28,3061 ha zemědělské půdy a 1,8382 ha jiné půdy, Planá 4,2743 ha a Svitavy 1,0811 ha. Řád měl příjmy z výroby a prodeje devocionálií.34)

V době okupace byla farnost Karlovy Vary rozdělena na dvě části, z nichž jedna byla svěřena do duchovní péče redemptoristům, zatímco druhou spravoval karlovarský děkan i nadále bezprostředně. Část spravovaná redemptoristy nebyla samostatná, nýbrž to byla pouhá expozitura farnosti Karlovy Vary.

Jako zajímavost můžeme ještě uvést, že karlovarský provincialát a prokuratura měly styk i s redemptoristickými misionáři v jiných světadílech, což nám dokládá dopis karlovarského prokurátora jedné misijní stanici v Číně35), bohužel nedatovaný. Podobné styky se svými misionáři na celém světě udržují prostřednictvím setkání na generálních kapitulách a korespondence i dnes.

Katolická akce v Karlových Varech aneb redemptoristický klášter centrem náboženské a osvětové činnosti

Ještě před dostavěním kostela rozvinuli redemptoristé bohatou činnost. Ta neustala ani v dalších letech. Redemptoristé zde měli bohoslužby a udělovali svátosti, jeden z nich byl kdykoli připraven na cestu k nemocnému, jiný měl každý týden katechetickou přednášku, lidové misie konali po celé arcidiecézi. Klášter se stal centrem Katolické akce - ve velké přednáškové místnosti, bývalém nouzovém kostele, se konaly přednášky, biblické večery, kongresy a výstavy.

P. Tinkl založil při klášteru mariánskou kongregaci. Členkami se mohly stát svobodné i vdané ženy, aniž by vstupovaly do kláštera. Žily tak jako jiné ženy, jen se snažily více uplatňovat křesťanské zásady. Kongregaci založil v roce 1563 jezuita Jan Leunis v Římě36) a jejím cílem bylo šíření úcty P. Marie. Celý název byl Kongregace nejsvětější P. Marie pod názvem Zvěstování P. Marie. Členové se vyznačovali zdrženlivostí, zbožností a pílí. Kongregaci schválil roku 1584 papež Řehoř XIII, Benedikt XVI. roku 1751 schválil kongregaci pro ženy a panny. Jejich heslo znělo: "Per Mariam ad Jesum" ("Skrze Marii k Ježíši"). Členky kongregace přijaly P. Marii za paní, ochránkyni a matku v dalším životě. Měly celkem pět povinností:

1. Účast na schůzích a generálních shromážděních kongregace.

2. Aspoň jednou za měsíc přijmout svátosti.

3. Ráno se modlit třikrát Zdrávas Maria a Zdrávas Královno, večer třikrát Zdrávas Maria a Pod ochranu tvou.

4. Před spaním zpytovat svědomí.

5. Vždy a všude jednat jako děti Matky Boží.

V Karlových Varech byla kongregace žen založena 23. října 1921.37) Kromě P. Marie si karlovarské ženy zvolily za patronku sv. Alžbětu Durynskou.38) Každý čtvrtek se scházely, aby se hodinu modlily za kněze, v zimě vždy jeden večer v týdnu měly katechezi. Kongregace žen vydávala časopis Im Marienheim (V Mariině domově), který odebíraly i karlovarské sodálky (tak se říkalo členkám kongregace). Kongregaci panen založil v Karlových Varech v září 1916 P. Eplhofer. Sídlo měla v chudobinci. Po jeho odchodu na misie převzal vedení P. Ruppert. Kongegace vydávala časopis Die Fahne Mariens (Mariin prapor). Při založení kongregace žen se kongregace panen stala její součástí. Členkami této spojené kongregace byly nejen ženy a dívky z Karlových Varů, ale i z dosti vzdálených míst (Bečov, Luka, Vejprty).

Při kongregaci žen a panen byly založeny Eucharistická sekce, Misijní sekce, Sekce zajatců (tato později zanikla) a divadelní sekce. P. Rupppert vyvíjel značnou aktivitu a byl velmi oblíben. Bohužel již v říjnu 1922 zemřel. Několik měsíců sem dojížděli kněží z Plané, v září 1923 převzal vedení žen a panen P. Tinkl a kongregace přesídlila do domu Sv. Josef. P. Tinkl měl pro sodálky každou neděli večer kázání v děkanském chrámu. Kongregace různými způsoby podporovala stavbu nového kostela, členky prováděly sbírky a organizovaly představení, vyráběly předměty pro tombolu a bazar. Po vysvěcení nouzového kostela v říjnu 1927, který byl později změněn v přednáškový sál v jedné z klášterních budov, získaly vlastní domov. P. Tinkla vystřídal po jeho odchodu 15. září 1933 P. Lindermaier (1933-1936) a po něm kongregaci vedl P. Waclaw, který pořádal v zimě náboženské večery. Na svých schůzkách, konaných přibližně jednou za měsíc, se sodálky dopoledne zúčastnily mše sv., odpoledne měly litanii s požehnáním, dále si vyprávěly, recitovaly, měly přednášky, zúčastňovaly se poutí, exercicií, učily se zpěvu, navštěvovaly lesní pobožnost, předseda měl k nim kázání apod. Hlavním cílem kongregace bylo bránit škodlivým mravním vlivům doby, vést členky k veselosti, mravní uvědomělosti a vysokému pojímání života.

V čele kongregace byla prefektka (předseda měl spíše duchovní vedení) a její zástupkyně, dále sekretářka, pokladní a čtyři konzultantky.

15. září 1935 byl vysvěcen prapor kongregace. Svěcení provedl diecézní předseda Woidech.

V Karlových Varech byla i dětská kongregace.39) Děti se scházely jednou týdně v malém sále kláštera, kde k nim měl kněz promluvu a jedna ze sester pro ně organizovala hry a zpěv. 8. prosince 1937 se konal sjezd dětské kongregace.

V lednu 1932 byl založen mužský apoštolát.40) Vedl ho dr. Augustin Reimann. Už od roku 1928 měli muži v zimních měsících pravidelné přednášky. Hlavními povinnostmi členů apoštolátu bylo:

1. Zařídit si soukromý a rodinný život podle katolických zásad.

2. Ve veřejném životě hájit vždy věc Krista a církve.

3. Účast na schůzkách a cvičeních.

4. Modlitbou, prací a utrpením posvěcovat svůj život.

Mužská kongregace odebírala časopis Heerbann Mariens (Mariino vojsko).

V roce 1937 redemptoristé založili Bratrstvo Matky ustavičné pomoci.41) Statuta bratrstva byla schválena konzistoří 14. září a téhož dne pověřil založením bratrstva P. Waclawa arcibiskup Karel Kašpar. Účelem bratrstva bylo šíření úcty Matky Boží ustavičné pomoci, čehož mělo být dosaženo tím, že členové bratrstva byli povinni obracet se ve všech potřebách na P. Marii, zejména měli prosit o zachování neporušené víry, o vytrvalost v dobrém a šťastnou hodinku smrti, dále se měli modlit za dobrodince tohoto kostela, měli se snažit následovat ctnosti P. Marie, zvláště její velkou lásku k Bohu a k bližním, její neposkvrněnou čistotu a obětavost. Dále byli členové bratrstva povinni uctívat sv. Alfonse, a zavazovali se, že budou i jiné vést k úctě P. Marie, zejména skrze Katolickou akci, neboť právě v naší zemi úcta k P. Marii častěji zachránila víru. Členové bratrstva nosili medailonek Matky ustavičné pomoci a sv. Alfonse, zavěšovali si její obrazy v bytě a před nimi se častěji modlili. Dále se zavazovali modlit se každé ráno a večer třikrát Zdrávas Maria a jednou Buď čest Otci od sv. Alfonse, každý měsíc se zasvětili P. Marii a obětovali sv. přijímání na úmysly bratrstva. Se zvláštní zbožností slavili svátek P. Marie ustavičné pomoci a svátek sv. Alfonse. Přijímání svátostí v tyto dny bylo samozřejmostí. Každý rok se konalo requiem za zemřelé členy bratrstva. Podle možností se každý čtvrtek členové zúčastňovali večerní pobožnosti v chrámu P. Marie a ti, kteří nemohli přijít, si vykonali půlhodinovou pobožnost k P. Marii ustavičné pomoci doma.

Nemělo je rádo gestapo ani komunisté

Světovou válku kostel přečkal bez větších škod, pouze, tak jako ostatním kostelům, byly i chrámu P. Marie zabaveny zvony. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nový kostel a tedy ani jeho zvony neměly zřejmě velkou uměleckou nebo historickou hodnotu, přišel kostel o všechny zvony. Byly celkem tři a jejich hodnota činila 119 000 Kčs.42) Jiné škody kromě zničení okapů na střeše řeholníci nehlásili. Z jiných pramenů43) však víme, že jim zvláštní pozornost věnovalo i gestapo a že aspoň někteří z nich prošli nacistickými vězeními. Alois Lindermaier prodělal vazbu v Karlových Varech a v Chebu, Sebastian Aigner byl vězněn v káznici, samotný provinciál dr. Augustin Reimann byl v roce 1942 zatčen a prodělal vazbu na gestapu, následujícího roku šel znovu do vězení. V pramenech je dále uváděn řádový kněz v Karlových Varech Bruno Steinhauer, který podstoupil osm výslechů na gestapu a Georg Bernard, jenž byl dva roky vězněn. U posledních dvou není sice výslovně uvedeno, že to jsou redemptoristé, jsou však uváděni jako řádoví kněží v Karlových Varech, takže pokud nepatřili ke křižovníkům s červenou hvězdou, mohli by to být redemptoristé. Z pramenů se nedovídáme o důvodech tohoto pronásledování, neboť nacisté všechny dokumenty včas zničili, jistě však něčím bylo vyvoláno, a tak lze mít za to, že nějakým způsobem redemptoristé vystupovali proti nacismu.

Také němečtí kněží podléhali odsunu. Zmocněnec arcibiskupského ordinariátu v Ostrově Karl Bock44) oznámil 1. února 1946 Okresní správní komisi v Karlových Varech, že pražská konzistoř požádala ministerstvo vnitra, aby kněží činní v duchovní správě a ve vedení matrik byli jakožto nepostradatelní zařazováni pro nedostatek českých kněží až do posledních transportů a že ministerstvo vnitra slíbilo této žádosti vyhovět.45) Současně Bock předložil okresní správní komisi seznam německých kněží v okrese a vikariátu Karlovy Vary s udáním data narození a s poznámkou o jejich činnosti v duchovní správě, pro kterou jsou nepostradatelní. V redemptoristické koleji se to týkalo těchto kněží46):

dr. Augustin Reimann, 13.10.1899, provinciál

Josef Waclaw, 26. 7. 1900, duchovní správce v kostele P. Marie

Josef Schuster. 5. 9 1878, duchovní správce v nemocnici

Sebastian Aigner, 4. 1. 1876

Alois Lindermaier, 14.1.1881, mimořádný duchovní správce řeholnic v Karlových Varech

Christoph Christl, 12. 3. 1913, administrátor v Březové,

S výjimkou Aignera a Lindermaiera byli všichni uvedeni jako nepostradatelní a s jejich odsunem se mělo počkat. Mimotoho provinciál sám organizoval odsun všech členů kláštera do Rakouska

Odsunuty byly též německé řeholnice. Sestry sv. Kříže, působící v nemocnici, zde zůstaly a jsou pohřbeny na místním hřbitově. Jejich exhumace, o níž se v současné době uvažovalo, se ukázala s ohledem na dosud nezetlelý stav mrtvol jako neproveditelná.

Po odsunu německých redemptoristů přišli do kláštera čeští řeholníci. První z nich byli redemptoristé Alfons Daňha, jenž přišel z Prahy v květnu 1945 a převzal řízení koleje a dále jeho zástupce P. Karel Sahan.47) Dalšími redemptoristy v Karlových Varech byli P. Míka, P. Dokoupil a bratr Sedláček. V té době již přicházeli čeští obyvatelé, avšak v děkanském kostele se stále kázalo německy. Začínala škola, pro děti však chyběl český katecheta. Vyslání dalších českých kněží se jevilo nutností. V této době byly opět karlovarský provincialát a prokuratura zrušeny a karlovarská kolej byla opět jen jedním z řádových domů podřízených pražskému provinciálu. Kolej řídil superior, jímž byl od roku 1945 až do své smrti 11. dubna 1948 Karel Jež. 30. května 1948 pražský provinciál oznámil, že řádový generál v Římě jmenoval novým superiorem Františka Novotného z Frýdku.48) Tomu se již blížila šedesátka a netoužil po ničem jiném než po klidu. Povýšení jej tedy značně rozladilo, leč neposlechnout se neodvážil.

Přišel komunistický puč v únoru 1948 a ihned bylo zahájeno tažení proti církvi. Nenávist nového režimu se obrátila zvláště proti klášterům. Akce proti nim začala být připravována již v roce 1949.49) Samotnému zrušení klášterů předcházel velký proces proti desíti vybraným představeným různých řádů zahájený 31. března 1950. Obžalovaní byli vybráni ne podle neexistujících vin, ale tak, aby byly zastoupeny nejvýznamnější řády na našem území, mezi nimi též redemptoristé. Redemptoristům bylo kladeno za vinu, že byli údajně Vatikánem pověřeni pomáhat benderovcům a válečným zločincům v útěku před Rudou armádou na Západ. Cílem procesu bylo vyvolat kampaň proti klášterům, dokázat, že se neprovinili jen jednotlivci, ale že je nutné zrušit všechny kláštery.50) Bylo též poukazováno na bohatství klášterů. Čtyři karlovarští redemptoristé prý obývali zámek se třiceti pokoji. Nazývat obyčejnou kolej zámkem bylo ovšem poněkud nadnesené a jak jsme viděli, redemptoristé své prostory využívali ve veřejné činnosti.

V noci ze 13. na 14. dubna téhož roku se přikročilo k likvidaci mužských klášterů. Na území republiky bylo vybráno několik centralizačních klášterů, které se staly koncentračními tábory pro řeholníky. Pro redemptoristy byl určen za centralizační klášter bývalý redemptoristický klášter v Králíkách. Superior František Novotný, P. Karel Sahan a P. Šnajderka byli odsunuti do Králík a jeden nemocný laický bratr byl dán do nemocnice. Správu kostela převzal vikář dr. Sádlo z Rybář a bohoslužbami pověřil P. Divíška ze Staré Role. 26. dubna odešli zbývající redemptoristé - řádový ekonom ke kostelu sv. Petra v Praze, novicmistr ke sv. Františku v Praze, převor a P. King do kláštera v Želivi (jak je čtenáři asi známo, to byl koncentrační tábor pro řeholníky se zpřísněným režimem), P. Snup a bratr Vilhulm a dále klerikové a laici do dalšího koncentračního tábora na místě bývalého benediktinskho kláštera v Broumově.51)

Bohužel musíme také poznamenat, že co se týče karlovarského mariánského chrámu, objevil se tu pokus o jeho odebrání katolické církvi již dokonce v zimě 1948 ze strany církve československé. Tato církev v prvních poúnorových letech úzce spolupracovala s komunisty. Dne 2. března 1948 zaslala rada starších církve československé Okresnímu národnímu výboru v Karlových Varech žádost o konfiskaci kostela a jeho předání církvi československé, která se tehdy dělila s církví českobratrskou evangelickou o kostel dříve patřící německé církvi evangelické. Teprve později byli odtud evangelíci přestěhováni do obyčejného domu v Zahradní ulici a kostel přiřčen zcela církvi československé. Zatím však, ihned v prvních popřevratových dnech, církev československá usilovala o redemptoristický kostel, ale marně.52)

Koncem roku 1950 byly též rušeny ženské kláštery. V Karlových Varech se to týkalo čtyř chudých školských sester Notre Dame, jimž patřila vila Avramides č. p. 59, Na vyhlídce 41. Tento dům jim roku 1948 daroval Turek Johim Bey, měl osm místností a v létě byl využíván jako lázeňský dům pro řeholnice tohoto řádu. Sestry de Notre Dame byly vystěhovány do kláštera téhož řádu v Javorníku. Ve vile Pax, č. p. 1358, Palackého nám. 8, žily dvě sestry sv. Karla Boromejského a další dvě se tam léčily. Odešly a ty , které tam žily, byly 27. září 1950 odsunuty do Albrechtic. V domě Leopoldeum, č. p. 1030, Na vyhlídce 53, žilo osm sester řádu cyrilometodějského a bylo tam charitou ubytováno 36 hostů. Řeholnice byly odsunuty 28. září do Bílé Vody. Lázeňský dům sester sv. Kříže v Zahradní ulici neboli dům Sv. Josef, č.p. 458, Zahradní 7, sloužil lázeňským hostům, jichž bylo momentálně 16 a pečovalo o ně sedm řeholnic, které odešly 25. září 1940 do Chebu. Na děkanství žily čtyři řeholnice, které odešly do civilu. Jedna z nich nastoupila na děkanství jako písařka, druhá tamtéž jako kuchařka, třetí v Leopoldeu jako uklízečka a čtvrtá vypomáhala v domácnostech. Odsunuty byly též řeholnice z nemocnice. Další řeholnice z jiných míst našeho okresu nastoupily do výroby v nejdeckých česárnách, kapucínský klášter v Mariánské, slavném poutním místě, byl zavřen již 4. září 1948 a dva řeholníci, Jaroslav Kvíčala a Jindřich Basler, zatčeni pro údajné shromažďování zbraní.53) Dle informace jednoho redemptoristy, pamětníka té doby, docházelo v Mariánské k přímému mučení řeholníků, jejich přibíjení na vrata apod. Klášter s kostelem v Mariánské byl doslova srovnán se zemí a na jeho místě byl zřízen ústav pro duševně postižené děti, o něž pečovaly sestry Notre Dame.

Osud chrámu P. Marie

Vraťme se však k chrámu P. Marie v Karlových Varech. Po vyhnání redemptoristů jej spravovali světští kněží, ale žádný z nich nevydržel dlouho. Již první z nich, P. Divíšek, skončil ještě v roce 1950 ve vězení. Perzekvováni byli i jeho nástupci. Bývalý klášter zpočátku sloužil charitě a kromě ní tam byl žákovský internát Karlovarského masného průmyslu54). Na základě darovací smlouvy z 22. 12. 1958 klášter převzala Krajská správa ministerstva vnitra. V budovách kláštera sídlil SNB. Majitelem zmíněného kostela se stal děkanský úřad sv. Maří Magdaleny, což bylo právně zachyceno teprve roku 1957. Pozemky, na nichž kostel stál, převzal ve stejné době stát. 31. ledna 1962 byla vyhotovena darovací smlouva, kterou podepsal vikář Bohuslav Koza, konzistoř schválila 5. února a jíž byl kostel "darován" státu. Za přejímající stranu smlouvu podepsal 22. února vedoucí finančního odboru ONV.59) Cena kostela byla tehdy odhadnuta na 1 131 497,19 Kčs, přilehlá louka na 40 550 Kčs. Kostel měla původně využívat okresní školní komise pro loutkové divadlo, poté se uvažovalo o koncertní síni. Když se ukázalo, že je pro školské a kulturní účely zcela nevhodný, převzal jej roku 1964 Interhotel Karlovy Vary k dočasnému užívání jako sklad nábytku. Do kostela tehdy zatékalo a byla nutná oprava střechy. Mimo toho byl lustr odstraněn takovým způsobem, že ve střeše vznikla díra.

Další jednání se vlekla do roku 1968. Kostel měl být předán ministerstvu vnitra, objevil se návrh uskladnit v něm nábytek školy J. A. Komenského po dobu její opravy, naposledy byl dán k užívání podniku Klenoty.

Uvolněné poměry v roce 1968 poskytly naději, že se kostel vrátí církvi. Žádost o vrácení zaslala Apoštolská administratura v Praze západočeskému KNV dne 3. července 1968. Ve věci se začal angažovat nám jinak blíže neznámý inženýr Evžen Juchelka z Valašského Meziříčí. Ten byl při své návštěvě Karlových Varů v roce 1967 otřesen stavem kostela, a proto 7. listopadu 1967 zaslal předsedovi kulturního výboru Národního shromáždění Aloisi Poledňákovi dopis55), v němž pravil: "...každý cestující a návštěvník Karlových Varů, které jsou od dávných dob známy jako světové lázně, je zdálky vítán panoramatem městské části, jemuž vévodí symbol katolického kostela, kříž. Ale jakým, pro každého slušného člověka zdrcujícím, ano hrůzostrašným překvapením je, když do tohoto kostela vstoupí, stav kostela uvntitř. V poslední době jsem ještě neviděl větší barbarství....Má tento negativní postoj ke kulturním hodnotám být názornou výchovou pro mládež k vandalství, morálnímu cynismu, sadismu a rasismu ? Nechápu, jak může vůbec slušný člověk, dokonce katolický kněz, apaticky přihlížet k takovému vandalství. Já si to dovoluji hodnotit jako kulturní zločin, za který musí být patřičný pracovník příkladně potrestán." Pisatel se 4. prosince 1967 rovněž obrátil na místopředsedu MěstNV Karlovy Vary Aloise Řádu. Pro něho se to stalo politickou záležitostí, která měla ovlivnit jeho kandidaturu do Federálního shromáždění.

Po roce ing. Juchelka zjistil, že se vůbec nic nezměnilo, i když o záležitosti psala také Lidová demokracie v č. 220, roč. 1968. Proto 7. prosince 1968 napsal Veřejný dopis mládeži, občanům, veřejným pracovníkům v duchovní službě, veřejným pracovníkům v občanské službě, okresní rehabilitační komisi a OV Národní fronty v Karlových Varech. Sám se zavázal odpracovat na úpravě kostela 37 hodin.

9. prosince 1968 se záležitost dostala na pořad jednání MěstNV Karlovy Vary. Město nejevilo příliš chuti ke vrácení kostela, neboť již tehdy se uvažovalo o tom, že by v něm byl po přestavbě umístěn MěstNV. Darovací smlouvu z roku 1962 považoval národní výbor za platnou, trval na záměru využít kostel pro své účely a žádal radu ONV o odstranění formálních námitek odboru školství a kultury KNV a církevních úřadů.

28. února 1969 Apoštolská administratura urgovala vrácení u MěstNV: "Žádáme Vás proto velmi snažně, uznejte důvody, odstupte od plánu - který jistě zase mocí můžete prosadit - ale na kterém stále bude ležet stín nespravedlnosti. ´Res clamat ad dominum´ (Věc volá po pánovi, věc si žádá pána - pozn. AM). Tato stará zásada nepozbyla snad platnosti ? Nadále kostelní zneužitá stavba a prostor zůstávají zbytečným vykřičníkem, zbytečně škodlivým, neprospěšným zásahem síly minulosti."

Kostel i nadále sloužil jako bazar nábytku. Interhotel měl zde totiž uskladněn nábytek z opravovaného podniku Pupp, jenž se již opět, stejně jako před rokem 1968, nazýval Grandhotel Moskva, a tam měl být po opravě vrácen, avšak zatím byl koupen nový nábytek a starý zůstával uskladněn v kostele. Nábytek koupil podnik Klenoty, který jej začal prodávat, a tak kostel sloužil jako bazar.

10. března 1969 zaslal biskup a administrátor pražské arcidiecéze dr. František Tomášek MěstNV Karlovy Vary novou žádost. Téhož dne napsal dopis předsedovi MěstNV Karlovy Vary Josefu Kocourkovi, v němž se dovolával jeho pověsti šlechetného člověka. Tentýž J. Kocourek později ve stejné funkci horlivě pomáhal tzv. normalizaci. Dne 11. března 1969 rada MěstNV Karlovy Vary rozhodla, že kostel bude vrácen. Zdálo se tedy, že tímto usnesením rady je záležitost vyřešena. 19. března byla o tom odeslána zpráva biskupu Tomáškovi, v níž mu bylo současně navrženo, aby Vila Pax, již mnoho let prázdná, byla využívána pro léčebné nebo rekreační účely věřících. 21. března vyslovil svůj souhlas odbor školství ZKNV, 25. 3. odeslal biskup Tomášek předsedovi MěstNV své poděkování. Byla vyhotovena smlouva, kterou přejímající strana podepsala 20. srpna 1969, avšak ministerstvo financí ji neschválilo, protože chtělo vrátit kostel bez pozemků. Pražská Apoštolská administratura souhlasila s podmínkou, že pozemky nebudou dány do vlastnictví, ale jen do užívání, aby byl zajištěn přístup ke vchodu kostela a k jeho zdem pro nutnou údržbu. 15. dubna 1970 finanční odbor ONV vyzval podnik Klenoty, aby dal kostel do pořádku. Kolem kostela se vůbec neudržovala čistota, schodiště bylo v dezolátním stavu, byly z něho vylámány cihly, takže ohrožovalo bezpečnost, zkrátka uživatelé se k němu chovali jako k něčemu, co je třeba pouze co nejvíc využitkovat a na údržbě neměli ani oni, ani majitelé zájem. 18. května Klenoty odmítly odpovědnost za stav kostela. Za čistotu kolem popelnic prý odpovídají Technické služby, Klenoty rovněž nemohou za to, co dělají děti z vedlejší školy a obyvatelé bytovek veřejné bezpečnosti. Schodiště již bylo převzato poškozené, Klenoty prý daly opravit střechu. Podnik Klenoty měl získat novou prodejnu v Rybářích, Engelsova 53.

24. dubna 1970 byla vyhotovena smlouva o bezplatném užívání pozemků církví. Za katolickou církev ji podepsal apoštolský administrátor pražské arcidiecéze dr. Tomášek, za MěstNV Karlovy Vary vedoucí finančního odboru F. Klíč.

Zatím však také v Karlových Varech zavál nový vzduch. Pražské jaro bylo definitivně pryč. 7. září 1971 se na své schůzi usnesla rada MěstNV odvolat usnesení rady z 11. března 1969 a ponechat kostel ve vlastnictví státu - MěstNV Karlovy Vary. Vedoucímu finančního odboru Klíčovi bylo uloženo zrušit závěry všech dosud provedených jednání a vrátit situaci po majetkoprávní stránce do stavu před 11. březnem 1969.

Aby kostel již nadále neprovokoval lázeňské hosty, kteří zlákáni křížem, si chtěli prohlédnout kostel a byli šokováni jeho stavem, bylo koncem roku 1972 rozhodnuto do konce června 1973 odstranit vodorovné rameno kříže. Na věži tedy zůsal trčet svislý sloup, nijak už nenaznačující, že se jedná o kostel. Tato opatření dal provádět MěstNV Karlovy Vary, v čele s týmž předsedou Josefem Kocourkem, na jehož šlechetnost - nevíme z jakého důvodu - František Tomášek v roce 1969 tolik spoléhal.

Ještě v sedmdesátých letech se uvažovalo o tom, že do kostela budou vloženy mezistropy a budova se využije k administrativním účelům, nenašel se však dodavatel. Neodoborníci uvažovali o výstavní síni, kulturním centru apod., objevil se návrh i na zřízení bazénu v kostele. Posléze, tak jako u jiných a historicky cennějších staveb v Karlových Varech se dala přednost nejjednoduššímu řešení: prohlásit budovu za neopravitelnou a demolovat ji. Zda v té době bylo možné kostel ještě zachránit, mohou posoudit jen odborníci.

V říjnu 1984 byl tedy kostel zbourán. Aby demolice nepobouřila veřejnost, nikde se o ní nepsalo, nikde nebyla oznámena, zkrátka jednoho dne se na místě kostela objevila hromada sutin. Zůstaly stát pouze obě klášterní budovy. Tam, kde stál kostel, byl postaven nový MěstNV, dnes Úřad města Karlovy Vary. Stavba byla dokončena v roce 1990. Určitou, byť zdaleka nerovnocennou náhradou, bylo předání starobylé kaple sv. Ondřeje, patřící městu a za socialismu využívané jako vinárna, do majetku katolické církve.

A tak chrám P. Marie ustavičné pomoci, postavený teprve před půlstoletím, je dnes pro nás již jen vzpomínkou a jen pamětníci vědí, že tu pracovala o povznesení lidu také Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele.

Poznámky:

1. K pokusům o proniknutí řeholních řádů do Karlových Varů v pozdním středověku viz článek Mařík A., Karlovy Vary, křižovníci s červenou hvězdou a jiné řády. Vyjde ve sborníku ze sympozia Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16.-18. století), Prostějov 25.-27. dubna 1995.

2. Církev bojující.3. Státní okresní archív Karlovy Vary, Archív města Karlovy Vary (dále jen AM KV), E 4-37. Této smlouvě předcházela jiná, kterou město uzavřelo s kongregací již 1. září 1883.

4. AM KV, G 4-60.

5. Plat duchovního správce v nemocnici byl v Teplicích 300 zl. a ve Varnsdorfu 60 zl. Za návštěvy nemocných dostával farář v České Lípě 30 zl., v Jablonci 90 zl. v Trutnově 200 zl., v Liberci 400 zl, v Ústí nad Labem, Chebu a Žatci vykonával tuto službu bezplatně. V Karlových Varech děkan požadoval plat pro kněze v nemocnici 300 zl.

6. Orts-Repertorium des Königreiches Böhmen, Prag 1872, s. 204. Seznam míst v království českém, Praha 1893, s. 135. Gemeindelexikon von Böhmen, 1. Teil, Alfred Hölder, Wien 1904, s. 290.

7. Gemeindelexikon 1904, s. 290.

8. Mařík Antonín: Slavní hosté v Karlových Varech. Císařovna ve smutečním. In: KV journal 1992, č. 2, s. 4-5.

9. AM KV, D-III-34, plány na stavbu 2. kostela.

10. Tamtéž.

11. Tamtéž.

12. Tamtéž.

13. Tamtéž.

14. Tamtéž.

15. Fond Redemptoristé Karlovy Vary, uložený ve Státním oblastním archívu Plzeň, pobočka Žlutice (dále jen Redemptoristé), sign. 66.

16. AM KV, D-III-34.

17. Luděk Jirásko, Církevní řády a kongregace v zemích českých. Vyd. Klášter premonstrátů na Strahově, Praha 1991. Josef Svátek, Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archívy. Sborník archívních prací 20, 1970/2, s. 505-624.

18. Alfons z Liguori (1696-1787), původně právník, po prohraném důležitém sporu se věnoval kněžské dráze, dobrý kazatel, 1732 zorganizoval ve Scale skupinku kněží pro práci mezi lidem na venkově, z níž se vyvinula kongregace redemptoristů. Od roku 1762 biskup v Sant´Agata dei Goti, 1775 na biskupský úřad rezignoval. Kromě nejznámějšího díla Morální teologie je Alfons z Liguori autorem řady dalších tehdy oblíbených spisů. V posledních letech života zápasil s chronickou nemocí, jež vedla k jeho znetvoření, s útoky na své učení i s vnitřní krizí kongregace. Kanonizován 1839.

Petr Pracný, Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994, s. 177. Denní modlitba církve (breviář), Česká liturgická komise, Praha 1987, s. 1446.

19. Klement Maria Hofbauer, (26.12.1751 Tasovice u Znojma-15.3.1820 Vídeň). Vyučen pekařem, premonstráti ze Znojma mu umožnili studium, 1784 vstoupil v Římě do kongregace redemptoristů. Teprve ve 34 letech byl vysvěcen na kněze. 20 let působil v Polsku. Zasloužil se o šíření kongregace v Rakousku, českých zemích a v Polsku. 1808 Napoleon kongregaci v Polsku rozpustil. Zbytek života Hofbauer strávil ve Vídni, kde bojoval proti řízení církve státem. S velkou obětavostí se věnoval sociálním otázkám. Kanonizován 1909.

P. Pracný, Český kalendář světců, s. 111. Breviář, s. 1320.

20. Redemptoristé, sign. 10-13.

21. Tamtéž, sign. 6 - korespondence P. Tinkla.

22. Tamtéž, kniha zápisů z jednání kostelního stavebního spolku Mariahilf 1925-1934. Na ustavující schůzi byl Tinkl zvolen předsedou, poštmistr Jan David jeho zástupcem, jednatelem se stal vrchní oficiál Wilhelm Meindl. Povolení zemské správy politické k založení spolku Mariahilf ze dne 23. 2. 1925 je v témže fondu, sign. 60, statuta spolku viz sign. 61. Spolek existoval ještě krátkou dobu po dostavění kostela s úkolem zapravit dluhy.

23. Die kirchlichen Einrichtungen des Weltkurortes Karlsbad. Vyd. kolej redemptoristů v Karlových Varech, nedatováno, s. 12nn.

24. AM KV, D-III-34.

25. Tamtéž. Také v redemptoristickém kostele byli Němci, aspoň někteří z nich, ne-li všichni, však znali česky.

26. Redemptoristé, sign. 6.

27. Tamtéž, sign. 64, 66 a úvod k inventáři dr. Květoslavy Haubertové, s. 4.

28. Die kirchlichen Einrichtungen, s.13.

29. Redemptoristé, sign. 3.

30. AM KV D-III-34.

31. Redemptoristé, úvod k inventáři, s. 3.

32. Tamtéž, s. 3.

33. Tamtéž, s. 4.

34. Tamtéž, s. 4.

35. Redemptoristé, sign. 18. Misijní stanice se nazývala Manchukuo a ležela v provincii Chientao. Misionář žádal o finanční pomoc, protože celá země byla uvržena do bídy způsobené loupežemi a komunistickým terorem. Tři mladí misionáři tam v krátké době zemřeli na tyfus. Obydlím misionáře byla ubohá chatrč, temná a vlhká, stejně jako obydlí jiných věřících. Školy se musely uzavřít, velká část misijních stanic byla díky komunistům zrušena. Z dopisu není zřejmé, jakou pomoc karlovarský prokurátor mohl poskytnout, díky situaci v Evropě však lze předpokládat, že mnoho možností neměl.

36. Die kirchlichen Einrichtungen, s. 43nn.

37. Redemptoristé, sign. 67 - mariánská kongregace v Karlových Varech.

38. Alžběta Durynská (1207 Pozsonyi, dnešní Bratislava-1231 Marburg). Dcera uherského krále Ondřeje II., čtrnáctiletá provdána za durynského lantkraběte Ludvíka IV. Měla tři děti, 1227 manžel zahynul cestou na křížovou výpravu. Když byla Alžběta svým švagrem vyhnána, zajistila dětem živobytí, vstoupila do kláštera a věnovala se péči o chudé a nemocné. Kanonizována 1239.

P. Pracný, Český kalendář světců, s. 277. Breviář, s. 1592.

39. Die kirchlichen Einrichtungen, s. 47.

40. Tamtéž, s. 47-48.

41. Redemptoristé, sign. 5.

42. Redemptoristé, sign. 19-24, přihláška válečných škod.

43. Státní okresní archív Karlovy Vary, Farní úřad Sedlec, spisy, karton 1 - seznam kněží vězněných gestapem. Leopold Grünwald, Sudetendeutscher Widerstand gegen der Nationalsozialismus. Für Frieden, Freiheit, Recht. Veröffentlichen des Sudetendeutschen Archives 23, Benediktfeuern 1986.

44. Po odtržení pohraničí byla sudetská župa také vyňata ze správy pražské konzistoře a podřízena německému generálnímu vikáři pro sudetoněmeckou část pražské arcidiecéze. Byl jím ostrovský farář Karl Bock. Po válce tento úřad zanikl, ale pražská konzistoř jmenovala Bocka svým zmocněncem pro zastupování sudetských kněží.

45. Státní okresní archív Karlovy Vary, ONV Karlovy Vary, inv. č. 320, sign. III/7c.

46. Tamtéž.

47. Redemptoristé, sign. 19-24.

48. Tamtéž. O malé chuti Novotného převzít funkci svědčí jeho dopisy, dochované rovněž pod sign. 19-24. V prvním z nich z 1. června 1948 se Novotný ještě vší silou brání uvěřit zprávám o svém povýšení:

"Reverendissime P. Minister ! To je názorný a odstrašující příklad, co nadělá pomluva ! Napíšete mi na lístek jen jednu větu (abych přijel k Vám co hlava), otevřený lístek čtou jiní a teď se trousí takové řeči...Ale já všude zakročuji proti podobným fámám.

Tak, přemilý pane ministře, o takových věcech si nenecháme ani zdát ! To víte, když člověku leze šedesátka na krk, má rád pokoj od marností tohoto světa a věnuje se v klidu Pánu Bohu a dušičkám....

Ujišťuji Vás, že opravdu nic nevím, nic se mně ani zdáli nesdělilo. Z Brna něco podobného zazvonilo a z fámy se dělá upečený fakt....

Proto buďte tam hodně zdrávi u těch pramenů hořkokyselých vod a světu odumřelému člověku přejte ve stáří svatý pokoj...Tak se Karlíčku, mějte dobře a ten výstražný příklad o neopatrnosti v řečech si vezmeme k srdci. Moc a moc Vás pozdravuji."

Avšak P. Novotný přesto musel do Karlových Varů. Jak se s tím vyrovnal, dokazuje dopis z 10. června 1948:

Milý P. Ministře ! Tak přece jste byl - bohužel - dobrým prorokem. Co já nyní chudák ! Teď však už se nedá filozofovat a nezbývá než odjet do lázní..."

49. Církevní komise ÚV KSČ 1949-1951. Edice dokumentů I. Církevní komise ÚV KSČ ("Církevní šestka") duben 1949-březen 1950. Ústav pro soudobé dějiny AM ČR ve spolupráci se Státním ústředním archívem Praha v nakladatelství Doplněk. Praha-Brno 1994, s. 410-444, dále Karel Kaplan, Stát a církev v Československu 1948-1953, nakladatelství Doplněk Brno 1993, s. 118-121.

50. Jindřich Neuls-Miroslav Dvořák, Co se skrývalo za zdmi klášterů. Vyd. ministerstvo informací a osvěty Praha 1950, s. 109. O klášterech se v této oficiální, ministerstvem vydané publikaci, říká: " Rozsáhlé klášterní prostory však tak zcela nezahálejí. Jsou používány vatikánskou špionážní službou, která v nich své agenty vhodně rozmísťuje. Ale nejen to ! Na vatikánský příkaz se kláštery neuzavírají ani před americkými nebo anglickými vyzvědači a teroristy, jimž naopak poskytují bezpečný útulek a veškerou pomoc. Po víře se jich neptají, společné je jim jen jejich boj proti lidovým demokraciím, proti míru a socialismu." Podobně hodnotil kláštery ve své závěrečné řeči prokurátor Urválek. Tamtéž, s. 109, 123.

Objednané ohlasy "lidu", volající po zrušení klášterů, byly ihned zveřejňovány tiskem a rozhlasem. Příklady je možné citovat z uvedené publikace:

"Nic by neškodilo otevřít v klášterech okna dokořán a řádně tam vpustit jarní svěží vzduch, který by provětral všechny ty temné kouty." (s. 144).

"Já myslím, že nestačí očistit a vyříznout jen kousek hnisavé rány, neboť chceme-li tělo uchránit od otravy a rozkladu, pak musí, i když to bolí, celá rána být vyčištěna a hnisavé středisko odstraněno." (s.145).

"Kláštery by bylo třeba dobře prověřit a ty, kde by se děly podobné špinavé věci, zavřít a odevzdat veřejným účelům." (s.147)."Vyskytnou-li se ještě podobné případy, budeme žádat uzavření všech těchto přestupních stanic zlotřilců a odevzdání jich do služeb pracujících." (s.148).

51. Farní kronika Rybáře II, uložena na Farním úřadě Rybáře. Ve fondu ONV Karlovy Vary, inv. č. 550, sign. VII/19, situační zpráva o duchovních, je uveden pohovor církevního tajemníka se třemi kněžími, kteří měli dát vyhnání karlovarských redemptoristů své "požehnání". Prvním z nich byl administrátor Kožnar z Chodova. Prohlásil, že "potřebovali to jako sůl", nelíbilo se mu, že redemptoristé "chtějí každého dostat do stejné škatulky, ať je nadprůměrný nebo podprůměrný....v klášterech bují závist, nesnášenlivost etc." Tyto názory byly zcela subjektivní, neboť on sám roku 1945 z řádu vystoupil a i jinak byl znám jako stoupenec režimu. Druhým byl vikář evangelické církve českobratrské Miřejovský, tedy člověk, který jako příslušník jiné církve neměl do záležitosti co mluvit. Miřejovský byl v době svého pobytu v Americe označován za komunistu, ve svých kázáních přesvědčoval lidi o správnosti lidovědemokratického režimu a jeho bratr byl členem KSČ. Tedy ani toho nelze mít za objektivního. Třetí předvolaný, administrátor Velíšek z Nejdku, odmítl odpovědět.

52. ONV Karlovy Vary, spisy, karton 248. Církev československá se tehdy snížila i k denunciantství, když redemptoristy označila za "proslavené nacisty, kteří místo Bohu Hitlerovi sloužili." K tomu netřeba komentáře, věznění redemptoristů gestapem mluví samo za sebe.

53. Farní kronika Rybáře II.

54. Státní okresní archív Karlovy Vary, MěstNV Karlovy Vary, inv. č. 92, sign. fin 18, předání domů do vlastnictví státu, složka s č.p. 1281, karton 338. Z tohoto pramene vychází veškerý další text o stavu kostela a o pokusu o jeho vrácení církvi.

55. Tamtéž

Résumé

Až do 19. století v Karlových Varech nebyli trvale žádní řeholníci kromě křižovníků s červenou hvězdou spravujících zdejší faru. Teprve na konci 19. století, když byla postavena nová nemocnice, byla péče o nemocné svěřena řeholním sestrám z Chebu. Ještě v roce 1888 byla jejich žádost zamítnuta, o deset let později však již s nimi město uzavřelo smlouvu o péči o nemocné. Od roku 1892 byly sestry sv. Kříže také v nemocnici pro cizí pacienty.

Po 1. světové válce si v Karlových Varech vybudovali kostel s klášterem redemptoristé. Nutnost stavby druhého kostela se však projevovala již na počátku století, neboť pro narůstající počet obyvatelstva i lázeňských hostů již děkanský chrám sv. Maří Magdaleny nestačil a ani děkan se třemi kaplany již nemohl poskytnout své služby vždy všem potřebným. Proto byl v roce 1906 založen spolek, jehož úkolem bylo zajistit postavení druhého kostela. Tento kostel měl být pojmenován po tragicky zesnulé rakouské císařovně Alžbětě, která si v roce 1892 při své léčbě v Karlových Varech získala oblibu zdejších lidí. Dříve však, než se mohlo přistoupit ke stavbě, přišla světová válka a celá záležitost utichla, třebaže se již uvažovalo o položení základního kamene.

V roce 1925 byl spolek obnoven. V té době však již žili v Karlových Varech redemptoristé. Jejich prozatímním sídlem byl dům Sv. Josef v Zahradní ulici. V roce 1925 založili svůj spolek ke stavbě kostela. A tak v Karlových Varech existovaly současně dva spolky, z nichž jeden chtěl postavit kostel v jihofrancouzském románském stylu, u něhož by byli světští kněží, měl se nacházet v dnešní Varšavské ulici nebo u Chebského mostu v tzv. Kuhloparku a jehož patrocinium nebylo ještě určeno, zatímco spolek založený redemptoristy stavěl kostel v moderním slohu zasvěcený P. Marii ustavičné pomoci. Členy obou spolků byli karlovarští měšťané. Redemptoristé měli lepší mezinárodní kontakty, rychleji sehnali potřebné peníze, a proto se jim podařilo svůj plán prosadit. 5. července 1933 byl kostel slavnostně vysvěcen. Spolek pro stavbu světského kostela zanikl, ale ani jeho úsilí nebylo zbytečné - dal ze sebraných peněz aspoň opravit střechu a pořídit nové zvony pro děkanský kostel.

Redemptoristé ihned rozvinuli značné úsilí o mravní povznesení obyvatelstva a v rámci Katolické akce se snažili soustředit věřící při svém kostele. Založili proto kongregaci panen a žen, dětskou kongregaci, mužský apoštolát a Bratrstvo Matky ustavičné pomoci. V těchto spolcích se organizovali lidé, kteří chtěli poohloubit svůj duchovní život.

Za druhé světové války byly koleje na území Sudet odtrženy od bývalé československé provincie a vytvořili samostatnou provincii. Provinciál sídlil v Karlových Varech a spravoval celkem osm kolejí. Po válce karlovarský provincialát opět poklesl na úroveň koleje v čele se superiorem.

Karlovarští redemptoristé si vysloužili nežádoucí pozornost gestapa. Vězněn byl provinciál Augustin Reimann i někteří další duchovní. Přesto jim osvobození nepřineslo úlevu a stejně jako jiní němečtí duchovní i oni byli odsunuti. Aby kolej nezanikla, přišli na jejich místo čeští řeholníci téže kongregace. Avšak již v roce 1950 při hromadném rušení klášterů byla uzavřena i karlovarská kolej a redemptoristé byli přemístěni na různá místa, ponejvíce do centralizačního kláštera, který byl pro redemptoristy zřízen v Králíkách. Převor spolu s dalším duchovním byli uvězněni v koncentračním táboře v Želivi. Klášter v Karlových Varech pak sloužil světským účelům, naposledy v něm byla umístěna SNB. Církev se pokoušela zachovat aspoň kostel a dosazovala k němu světské kněze. V roce 1959 byl kostel uzavřen a o tři roky později byl na základě darovací smlouvy předán státu. Kostel užíval Interhotel jako skladiště nábytku.

Ještě jednou se zdálo, že bude kostel vrácen původnímu účelu. Koncem šedesátých let začalo jednání o vrácení církvi. Posléze 24. dubna 1970 byla uzavřena smlouva o vrácení. Pak ale přišla normalizace, všechna ujednání byla zrušena a kostel v péči socialistického státu chátral dále, až konečně v říjnu 1984 byl demolován. Na jeho místě byl postaven MěstNV, dnešní Úřad města Karlovy Vary. Určitou náhradou, i když zdaleka nerovnocennou, bylo v roce 1990 darování kaple sv. Ondřeje církvi.

Popisy k obr.:

Znak redemptoristů tvoří v modrém poli zelené trojvrší s hnědým křížem, po jeho stranách jsou zlatá písmena JHS s křížkem (zkratka jména Ježíš) a MA (zkratka jména Maria), před křížem jsou zkříženy nástroje Kristova utrpení - kopí a hůl s houbou, nad křížem je zlaté Boží oko. (L. Jirásko, pozn. č. 17).

Redemptoristický chrám P. Marie Utěšitelky byl postaven v letech 1930-1933. Prostředky na stavbu byly sháněny sbírkami a dobročinnými vystoupeními.

Takovýto chrám chtěl postavit spolek pro stavbu světského kostela. Kostel měl být postaven v jihofrancouzském románském slohu. Po celou dobu příprav stavby nebylo rozhodnuto, komu bude kostel zasvěcen, zato ještě po 1. světové válce se stále počítalo s tím, že ponese jméno císařovny Alžběty. (SOkA Karlovy Vary).

Plán kostela císařovny Alžběty. Ještě v roce 1929, kdy už byla v plném proudu stavba redemptoristického kostela, se uvažovalo o stavbě tohoto chrámu. Původně se počítalo s umístěním proti dnešní tržnici, pak u Chebského mostu. Podle tohoto plánu by kostel stál poblíž dnešní Bezručovy ulice. (SOkA Karlovy Vary).

Dopis ing. Evžena Juchelky předsedovi kulturního výboru Federálního shromáždění ze 7. listopadu 1969. Otřesen stavem kostela zahájil ing. Juchelka neúnavné jednání o jeho vrácení církvi, které téměř vedlo k úspěchu. (SOkA Karlovy Vary).

Dopis biskupa Františka Tomáška radě MěstNV Karlovy Vary ze dne 10.3.1969. Díky snaze biskupa Tomáška o vrácení kostela se v karlovarském archívu zachovaly tři dopisy s vlastnoručním podpisem tohoto neohroženého bojovníka za demokracii. (SOkA Karlovy Vary).

Žádost biskupa Tomáška o vrácení kostela P. Marie Pomocné tehdejšímu předsedovi MěstNV Karlovy Vary J. Kocourkovi. (SOkA Karlovy Vary).

Poděkování biskupa dr. Tomáška předsedovi MěstNV Karlovy Vary J. Kocourkovi ze dne 25. 3. 1969 za vrácení kostela P. Marie Pomocné. Nakonec však 7. 9. 1971 rada MěstNV Karlovy Vary za předsednictví téhož J. Kocourka usnesení o vrácení zrušila. Radost vyjádřená v dopise ThDr. Tomáška tedy byla předčasná. (SOkA Karlovy Vary).

Takovýto smutný pohled skýtalo ještě v roce 1986 místo, na němž do října 1984 stál chrám P. Marie Pomocné,. Dnes stojí pouze obě postranní budovy, zatímco na místě kostela byl v letech 1086-1990 postaven MěstNV Karlovy Vary, dnešní Úřad města Karlovy Vary. (SOkA Karlovy Vary).

Farnost Karlovy Vary, děkanství Karlovy Vary