Otazníky kolem vzniku kaple P. Marie Bolestné

Antonín Mařík

 

O mariánské kapli v Karlových Varech se v literatuře uvádí, že ji dal postavit roku 1700 hrabě Šternberk.  Na první  pohled je tato informace jasná a zdá se, že není o čem bádat. Avšak není tomu tak. Předně vzbuzuje pochybnost krásně kulatý letopočet 1700, dále je nutno počítat s tím, že rod Šternberků byl široce rozvětvený a bylo by tedy vhodné upřesnit, jak se tento hrabě jmenoval celým jménem. Co nám tedy o vzniku kaple říkají prameny ?

V 18. století se Karlovy Vary rozšiřovaly jižním směrem a na místě, kde bývala louka, se začaly stavět měšťanské domy. Ulice dostala název Louka, později Stará louka. Počet obyvatel Staré louky vzrůstal, až ve třicátých letech 18. století obyvatelé Staré louky vyjádřili přání odtrhnout se od farnosti sv. Maří Magdaleny a vytvořit si svoji vlastní farnost s vlastním kostelem. Tím by se stal kostel P. Marie, který by vznikl rozšířením kaple Bolestné Matky Boží. Proto bylo nutné předložit nadační listinu, z níž by se zjistilo, kdo, za jakým účelem a za jakých podmínek dal kapli postavit. Ukázalo se, že nadační listina neexistuje a o vzniku kaple se nic neví. Arcibiskupská konzistoř pověřila vikáře Georga Fassmanna, loketského faráře, aby pátral po dokladech o založení kaple.1Fassmann místní poměry dobře znal, protože předtím, než byl povolán do Lokte, byl děkanem v Karlových Varech. Kaple byla hranolovitého tvaru, metr a půl dlouhá, metr a čtvrt široká a dva metry vysoká. Uvnitř byla dřevěná socha. V pramenech se občas nemluví o kapli, nýbrž o mariánské soše na sloupu, in columna excavata2.Podstavcem sochy byl totiž kulatý sloup, který byl umístěn v nice v hranolovité kapli. Fassmannova zpráva se nám nedochovala. Konzistoř stavbu kostela nepovolila, protože místo se nezdálo ke stavbě vhodné. Bylo to nejen kvůli poloze pod lesní strání, ale zřejmě především kvůli tomu, že před postavením kapličky toto místo neslo nelichotivý název Hurenwinkel nebo Hurenladel, česky Nevěstčino zákoutí.

O tři roky byla podána nová žádost. Tehdy byl vikářem ostrovský farář Adam Frank. Ten oznámil konzistoři, že kaple se nachází na cestě směrem k Březovskému mlýnu a dle tradice jí dala v roce 1689 nákladem padesáti zl. zhotovit hraběnka Terezie Šternberková z Bavorska, která tam dala umístit zmíněnou sošku. O kapli pečovala manželka tehdy významného karlovarského lékaře Georga Bachmanna Anna Kateřina Bachmannová, která měla hned vedle dům a truhlář Andreas Heydmann. Ke kapli byly dva klíče, z nichž jeden měla v úschově Bachmannová a druhý Heydmann. Vikář dále zjistil, že místní lidé mají ve zvyku zapalovat před kapličkou světla.

Kromě této verze se objevila ještě jiná.  V roce 1743, patrně v souvislosti s právě podaným návrhem na přestavbu kaple, byla na radnici vyslechnuta jedna stará služka jménem Magdalena Schindlerová. Ta si vzpomněla, že když v mládí sloužila u Johanna Jakuba Götze, majitele jednoho domu na Staré louce, byl u nich ubytován nějaký hrabě Šternberk. Tomu se zde tak líbilo, že dal Götzovi blíže neznámý obnos a pověřil jej postavením kapličky. To se mělo stát kolem roku 1700.  Stará žena si ani nepamatovala celé jméno dárce, věděla jen, že to byl hrabě Šternberk.

Údaj o tom, že kapli dala postavit v roce 1689 hraběnka Terezie Šternberková je přesnější než pouhá zpráva, že zakladatelem byl nějaký hrabě Šternberk kolem roku 1700. Přesto však tato druhá verze časem převládla. Je to možná proto, že zde byla konkrétní pamětnice, zatímco první verze spočívala  jen na ústním podání, avšak nebyl tu již přímý svědek, který by potvrdil založení kaple v roce 1689. Přesto ještě v soupise kaplí z roku 1842 se uvádí, že podle tradice kapli dala postavit Terezie Šternberková.3 Problém řeší šalamounsky Gnirs ve své publikaci o Karlových Varech sdělením, že kapli dal v roce 1700 postavit hrabě Šternberk a jeho manželka.4

Kolem kaple vedla cesta do Březové. Stávalo se, že když šel někdo kolem kaple, zapálil zde svíčku nebo vložil do pokladničky nějaký peníz. V průběhu let peněžních darů přibývalo.  V roce 1723 tu bylo 24 zl. 42 kr., v roce 1735 169 zl. 45 kr., 1749 již 173 zl. a v roce 1753 obnos vzrostl na 2327 zl., což by již postačilo ke stavbě kostela.  Proto si obyvatelé Staré louky podali novou žádost. K dispozici byly plány, které již v roce 1744 vypracovali dva stavitelé, přičemž náklady byly vypočteny právě na 2327 zl.5 Kostel měl být asi 9 m dlouhý a 6 m široký a měl mít šest oken, opatřených mříží. Provedením stavby měl být pověřen zedník Christopf Wucherpfennig. Dále se na stavbě měl podílet tesař Franz Eckl, dveře a rámy oken měl vyhotovit truhlář Leopold Stöhr, okna byla svěřena skláři Matyáši Tellerovi.6 Avšak konzistoř se dotázala městské rady a od ní se dozvěděla, že se nejedná o přání města, nýbrž pouze obyvatel Staré louky. Pokud konzistoř jejich přání vyhoví, pak město trvá na tom, aby tam byl farářem křížovník s červenou hvězdou. Opět byl ostrovský farář a vikář loketského vikariátu Frank pověřen podáním zprávy.7 Vikář napsal, že se mu nepodařilo nic zjistit ani z děkanského ani vikariátního archívu, pouze uvedl, že to byl hrabě Johann Josef Šternberk, pán Bechyně a Jičínska. Máme tu tedy již přesné jméno hraběte, ovšem nevíme, jak se k němu dospělo. Tvůrcem kaple byl karlovarský zedník Elias Damm. Lze si představit, že tyto separatistické snahy nijak nevítal ani karlovarský děkan. Pokud by klesl počet jeho farníků, snížily by se i jeho příjmy ze štolových poplatků. Děkan Canzler vyjádřil 10. května 1754 v dopise řádovému velmistru obavy, že nebude-li kostel podléhat děkanovi, budou tam kázat cizí kněží, méně znalí víry a snad mezi nimi mohou být i kacíři.8 Posléze vypukla sedmiletá válka a na stavbu nebyly prostředky, neboť peníze byly nutné na placení kontribuce.

K podpoře myšlenky stavby kostela sloužil ještě jeden argument. Socha P. Marie byla terčem posměchu nekatolíků. Snad k tomu dával podnět i méně přirozený postoj P. Marie, sedící na sloupu, neboť toto období si libovalo v teatrálním znázorňování postav. Karlovy Vary i v této době navštěvovalo mnoho luteránských hostů, kteří při svých vycházkách navštěvovali také toto zákoutí a kteří odmítali úctu svatých. Kdyby socha nebyla umístěna v otevřené kapli, ale v uzavřeném kostelíku, nebyla by tolik na očích a nepohoršovala by luterány. Tím by přestalo zneuctívání sochy.

Stavbou kostela však karlovarští měšťané sledovali možná ještě jeden cíl. V barokní době znovu vzkvétala poutní místa. Také v okolí Karlových Varů byla slavná poutní místa – Chlum sv. Maří, Skoky, Mariánská a jiná. V Sedleci v těsné blízkosti Karlových Varů se rovněž konávaly slavné poutě.  I karlovarským měšťanům bezpochyby přišlo na mysl, že by se jejich město mohlo stát poutním místem. Pak by Karlovy Vary navštěvovali nejen lázeňští hosté, ale jejich slávu by mohli šířit i poutníci, kteří by rovněž přinášeli zisk. Karlovy Vary by pak jako lázně vracely tělesné zdraví a jako poutní místo by léčily duši. Poutním kostelem by se stal nově postavený kostel. Poutní kostely často stávaly mimo vlastní město, což by bylo zachováno i zde. K domněnce, že zamýšlený kostel se měl stát kostelem poutním, vede okolnost, že skrze  sochu P. Marie se údajně dály zázraky. Předpokladem ke vzniku poutního místa byla totiž existence milostného obrazu nebo sochy, opředené nějakou legendou o jejím nadpřirozeném nalezení a na jejíž přímluvu by došlo k zázračným uzdravením. Takovou sochou by se mohla stát socha Bolestné P. Marie. Lidé si navykli skládat u této sochy různé dárky na znamení oběti a poděkování za vyslyšení. Často to byly napodobeniny částí lidského těla, za jejichž uzdravení se prosilo – ruky, nohy, oka, nejčastěji však srdce. Soška děťátka zase zřejmě byla výrazem přání po otěhotnění, resp. po šťastném porodu. Dále to byly různé sošky P. Marie, andělíčků, svatých, křížky, i mince. Zámožnější osoby si takovéto dárky nechávaly vyrobit ze stříbra nebo zlata. V roce 1741 zde někdo složil stříbrný křížek s tzv. českými diamanty. Roku 1740 se tu nacházelo 25 takových předmětů a 84 mincí, pak přibývalo přibližně pět až deset dárků ročně. Tyto obětní dárky se staly dokladem o vyslyšení zde přednášených proseb. Sochu hraběnka Šternberková údajně přivezla z Říma. Původ ze sídelního města papeže, střediska křesťanství a místa posledního odpočinku svatých apoštolů měl dodat posvátnosti i této soše. Tato verze pověsti o původu sochy byla však nahrazena jinou. V roce 1756 sekretář pražských křižovníků s červenou hvězdou Vávra pořídil opis písemnosti z 20. dubna 1688, v níž karlovarský děkan Bernbrock podává zprávu generálnímu převorovi Pospíchalovi o sošce P. Marie.9 Soška pochází z Foitlandska z Rothenthalu, kde ji kdysi luteráni pohodili do sklepa. Tam ji po řadě let nalezl komorník hraběte Reuße (Reise). Sluha byl katolík, a proto, aby ukončil její zneuctění, požádal o ni svého pána. Hrabě byl nábožensky snášenlivý a měl svého komorníka rád, proto mu vyhověl. Komorník od starých lidí slyšel, že socha kdysi byla velmi uctívána, jejím prostřednictvím se událo mnoho zázraků a svému kostelu přinášela četné příjmy. Když komorník doprovázel svého pána na léčbu do Karlových Varů, vzal sochu s sebou. Jakmile o tom slyšel karlovarský farář, pozval si komorníka  na oběd, pohostil jej a přitom se vyptával na sochu. Poté, co slyšel o tom, že k soše kdysi putovali četní poutníci, že svému kostelu se stala zdrojem značného zisku a skrze ni docházelo k zázrakům, nedal pokoj, dokud komorníka nepřemluvil, aby mu sochu daroval. Protože nebyla šance, že by se v luteránském prostředí dostalo soše náležité úcty, komorník na to přistoupil. Pro sochu pak hraběnka Šternberková dala postavit kapličku.

Poutní kostely zpravidla spravoval některý řeholní řád. V roce 1733 daroval dr. Georg Bachmann kapucínům domek poblíž kaple, aby si v něm zřídili klášter. Kapucíni by pak převzali péči o kapli.  Protože však městská rada kapucínům nepovolila usadit se v Karlových Varech, daroval dr. Bachmann domek kapli.  Domek později dostal č. p. 323 a byl pronajímán s podmínkou, že obyvatel domku bude pečovat o kapli.10 Město sice rozhodně nehodlalo připustit, aby v Karlových Varech vznikl nějaký klášter, zůstávala však zde stále možnost, že nový kostel zůstane podřízen správě křižovníků s červenou hvězdou, popř. světských kněží.

V roce 1736 byl dokončen chrám sv. Maří Magdaleny. Protože přestavba mariánské kaple byla zatím odložena, byla socha dána do děkanského kostela, kde byl pro ni zřízen vlastní oltář, zasvěcený P. Marii. Tím byl znemožněn zmíněný výsměch lázeňských hostů. Někdy před rokem 1842 byla zřejmě socha umístěna znovu v kapli. Stöhr o vrácení sochy do kaple ještě nic neví, v soupise kapli z roku 1842 je socha již uváděna jako majetek kaple.

V důsledku sedmileté války bylo nutno stavbu kaple odložit. Po válce se tato myšlenka objevila znovu, až ji definitivně pohřbila doba Josefa II. V době rušení klášterů a zákazu poutí již možnost vzniku poutního místa nepřicházela v úvahu. Stále tu ovšem byla možnost stavby obyčejného kostela, nikoliv poutního. Avšak v roce 1784 bylo přikázáno majetek kaple poslat do Prahy, kde měl být využit na školské účely. Karlovarští měšťané nesouhlasili a s pomocí konzistoře se jim podařilo vymoci alespoň toho, že příjmy kaple byly využívány na údržbu karlovarské školy. Tak alespoň zůstaly v místě. Z úroků majetku kaple byli placeni dva katecheti, učitel, nejlepší žáci dostávali při zkouškách prémie a kaple dostala aspoň nové lavice a klekátka. Krajský úřad ovšem v roce 1789 přikázal, aby tento plat byl využíván jen  na školské účely, neboť kaplani prý mají vlastní beneficia. V dalších letech byly úroky odváděny do městské pokladny. Stavba nového kostela však již nepřicházela v úvahu.11

Kaple tedy zůstala zachována a její podoba se příliš nezměnila. Při pořizování soupisu kaplí v roce 1842 bylo uvedeno, že to je uzavřená kaple, s poloviční lucernovou věžičkou uprostřed. V kapli za skleněnými dvířky se znovu nacházela dobře řezaná socha Bolestné P. Marie se Spasitelem, zřejmě přemístěná zpět z kostela, kde byla nahrazena sochou jinou. Podobu kaple nám zachytil v roce 1808 Johann Wolfgang Goethe, který si kapličku nakreslil.12

Protože při stavbě kaple nebyla pořízena žádná nadační listina, došlo k tomu dodatečně až v roce 1838. Nadační listina byla vyhotovena 9. srpna. Za město listinu podepsal purkmistr Lenhart, účetní Johann Kadeřávek a dva svědci, za církev děkan Straka a vikář Melzer.13

      Stavba kostela se tedy neuskutečnila a kaple stála bez velkých změn až do druhé poloviny 19. století. Tehdy, v roce 1879 byla demolována a na jejím místě byla postavena nová kaple v novogotickém slohu. V kapli byl postaven oltář, rozdělený dvěma sloupy na tři části. V nice ve střední části se nacházela socha P.  Marie z původní kaple. Dále zde byl olejový obraz Ecce homo na lněném plátně ve zlatě štafírovaném rámu. V kapli se i nadále nacházely různé cenné dary:  šňůry s perlami, s granáty, s korály, křížky, zlaté srdce, stříbrné oči, postříbřený jazyk, mince atd. Snahy o založení nové farnosti byly v té době již dávnou minulostí, nový kostelík byl již jenom kaplí, spravovanou kněžími z farnosti sv. Maří Magdaleny. Roku 1885 bylo povoleno sloužit zde každoročně na svátek Bolestné Matky Boží 19. nebo 20. července mši svatou. Roku 1893 byl také zbořen a nově postaven domek č. p. 323.


 

Verze pro čtení

Otazníky kolem vzniku kaple P. Marie Bolestné

 

O mariánské kapli v Karlových Varech se v literatuře uvádí, že ji dal postavit roku 1700 hrabě Šternberk.  Na první  pohled je tato informace jasná a zdá se, že není o čem bádat. Avšak není tomu tak. Předně vzbuzuje pochybnost krásně kulatý letopočet 1700, dále je nutno počítat s tím, že rod Šternberků byl široce rozvětvený a bylo by tedy vhodné upřesnit, jak se tento hrabě jmenoval celým jménem. Co nám tedy o vzniku kaple říkají prameny ?

V 18. století se Karlovy Vary rozšiřovaly jižním směrem a na místě, kde bývala louka, se začaly stavět měšťanské domy. Ulice dostala název Louka, později Stará louka. Počet obyvatel Staré louky vzrůstal, až ve třicátých letech 18. století obyvatelé Staré louky vyjádřili přání odtrhnout se od farnosti sv. Maří Magdaleny a vytvořit si svoji vlastní farnost s vlastním kostelem. Tím by se stal kostel P. Marie, který by vznikl rozšířením kaple Bolestné Matky Boží. Arcibiskupská konzistoř pověřila vikáře Georga Fassmanna, loketského faráře, aby pátral po dokladech o založení kaple.[1] Kaple byla hranolovitého tvaru, metr a půl dlouhá, metr a čtvrt široká a dva metry vysoká. Uvnitř byla dřevěná socha, jejímž podstavcem byl sloup.  Proto se v pramenech občas nemluví o kapli, nýbrž o mariánské soše na sloupu, in columna excavata. Konzistoř stavbu kostela nepovolila, protože místo se nezdálo ke stavbě vhodné.

O tři roky později byla podána nová žádost. Tehdy byl vikářem ostrovský farář Adam Frank. Ten oznámil konzistoři, že kaple se nachází na cestě směrem k Březovskému mlýnu a dle tradice jí dala v roce 1689 nákladem padesáti zl. zhotovit hraběnka Terezie Šternberková z Bavorska, která tam dala umístit zmíněnou sošku. Vikář dále zjistil, že místní lidé mají zvyk zapalovat před kapličkou světla.

Kromě této verze se objevila ještě jiná.  V roce 1743 byla na radnici vyslechnuta jedna stará služka jménem Magdalena Schindlerová. Ta si vzpomněla, že když v mládí sloužila u Johanna Jakuba Götze, majitele jednoho domu na Staré louce, byl u nich ubytován nějaký hrabě Šternberk. Tomu se zde tak líbilo, že dal Götzovi blíže neznámý obnos a pověřil jej postavením kapličky. To se mělo stát kolem roku 1700. Problém řeší šalamounsky Gnirs ve své publikaci o Karlových Varech sdělením, že kapli dal v roce 1700 postavit hrabě Šternberk a jeho manželka.

Údaj o tom, že kapli dala postavit v roce 1689 hraběnka Terezie Šternberková je přesnější než pouhá zpráva, že zakladatelem byl nějaký hrabě Šternberk kolem roku 1700. Přesto však tato druhá verze časem převládla. Je to možná proto, že zde byla konkrétní pamětnice, zatímco první verze spočívala  jen na ústním podání, avšak nebyl tu již přímý svědek, který by potvrdil založení kaple v roce 1689. Přesto ještě v soupise kaplí z roku 1842 se uvádí, že podle tradice kapli dala postavit Terezie Šternberková.[2]

Kolem kaple vedla cesta do Březové. Stávalo se, že když šel někdo kolem kaple, zapálil zde svíčku nebo vložil do pokladničky nějaký peníz. V průběhu let peněžních darů přibývalo.  V roce 1723 tu bylo 24 zl. 42 kr., v roce 1735 169 zl. 45 kr., 1749 již 173 zl. a v roce 1753 obnos vzrostl na 2327 zl., což by již postačilo ke stavbě kostela.  Proto si obyvatelé Staré louky podali novou žádost. Dva stavitelé již  roku 1744 vypracovali plány na kostel, přičemž náklady byly vypočteny právě na 2327 zl. Kostel měl být asi 9 m dlouhý a 6 m široký a měl mít šest oken, opatřených mříží. Avšak konzistoř se dotázala městské rady a od ní se dozvěděla, že se nejedná o přání města, nýbrž pouze obyvatel Staré louky. Pokud konzistoř jejich přání vyhoví, pak město trvá na tom, aby tam byl farářem křížovník s červenou hvězdou. Opět byl ostrovský farář a vikář loketského vikariátu Frank pověřen podáním zprávy.[3] Vikář napsal, že se mu nepodařilo nic zjistit ani z děkanského ani vikariátního archívu, pouze uvedl, že to byl hrabě Johann Josef Šternberk, pán Bechyně a Jičínska. Máme tu tedy již přesné jméno hraběte, ovšem nevíme, jak se k němu dospělo. Tvůrcem kaple byl karlovarský zedník Elias Damm. Lze si představit, že tyto separatistické snahy nijak nevítal ani karlovarský děkan. Pokud by klesl počet jeho farníků, snížily by se i jeho příjmy ze štolových poplatků. Děkan Canzler vyjádřil 10. května 1754 v dopise řádovému velmistru obavy, že nebude-li kostel podléhat děkanovi, budou tam kázat cizí kněží, méně znalí víry a snad mezi nimi mohou být i kacíři.[4] Posléze vypukla sedmiletá válka a na stavbu nebyly prostředky, neboť peníze byly nutné na placení kontribuce.

K podpoře myšlenky stavby kostela sloužil ještě jeden argument. Socha P. Marie byla terčem posměchu nekatolíků. Snad k tomu dával podnět i méně přirozený postoj P. Marie na sloupu, neboť toto období si libovalo v teatrálním znázorňování postav. Karlovy Vary i v této době navštěvovalo mnoho luteránských hostů, kteří při svých vycházkách navštěvovali také toto zákoutí a kteří odmítali úctu svatých. Kdyby socha nebyla umístěna v otevřené kapli, ale v uzavřeném kostelíku, nebyla by tolik na očích a nepohoršovala by luterány. Tím by přestalo zneuctívání sochy.

Stavbou kostela však karlovarští měšťané sledovali možná ještě jeden cíl. V barokní době znovu vzkvétala poutní místa. Také v okolí Karlových Varů byla slavná poutní místa – Chlum sv.Maří, Skoky, Mariánská a jiná. V Sedleci v těsné blízkosti Karlových Varů se rovněž konávaly slavné poutě.  I karlovarským měšťanům bezpochyby přišlo na mysl, že by se jejich město mohlo stát poutním místem. Pak by Karlovy Vary navštěvovali nejen lázeňští hosté, ale jejich slávu by mohli šířit i poutníci, kteří by rovněž přinášeli zisk. Karlovy Vary by pak jako lázně vracely tělesné zdraví a jako poutní místo by léčily duši. Poutním kostelem by se stal nově postavený kostel. Poutní kostely často stávaly mimo vlastní město, což by bylo zachováno i zde. K domněnce, že zamýšlený kostel se měl stát kostelem poutním, vede okolnost, že skrze  sochu P. Marie se údajně dály zázraky. Předpokladem ke vzniku poutního místa byla totiž existence milostného obrazu nebo sochy, opředené nějakou legendou o jejím nadpřirozeném nalezení a na jejíž přímluvu by došlo k zázračným uzdravením. Takovou sochou by se mohla stát socha Bolestné P. Marie. Lidé si navykli skládat u této sochy různé dárky na znamení oběti a poděkování za vyslyšení. Často to byly napodobeniny částí lidského těla, za jejichž uzdravení se prosilo – ruky, nohy, oka, nejčastěji však srdce. Soška děťátka zase zřejmě byla výrazem přání po otěhotnění, resp. po šťastném porodu. Dále to byly různé sošky P. Marie, andělíčků, svatých, křížky, i mince. Zámožnější osoby si takovéto dárky nechávaly vyrobit ze stříbra nebo zlata. V roce 1741 zde někdo složil stříbrný křížek s tzv. českými diamanty. V roce 1740 se tu nacházelo 25 takových předmětů a 84 mincí, pak přibývalo přibližně pět až deset dárků ročně.Tyto obětní dárky se staly dokladem o vyslyšení zde přednášených proseb. Sochu údajně hraběnka Šternberková přivezla z Říma. Původ ze sídelního města papeže, střediska křesťanství a místa posledního odpočinku svatých apoštolů měl dodat posvátnosti i této soše. Tato verze pověsti o původu sochy byla však nahrazena jinou. V roce 1756 sekretář pražských křižovníků s červenou hvězdou Vávra pořídil opis písemnosti z 20. dubna 1688, v níž karlovarský děkan Bernbrok podává zprávu generálnímu převorovi Pospíchalovi o sošce P. Marie.[5] Soška pochází z Foitlandska z Rothenthalu, kde ji kdysi luteráni pohodili do sklepa. Tam ji po řadě let nalezl komorník hraběte Reuße (Reise). Sluha byl katolík, a proto, aby ukončil její zneuctění, požádal o ni svého pána. Hrabě byl nábožensky snášenlivý a měl svého komorníka rád, proto mu vyhověl. Komorník od starých lidí slyšel, že socha kdysi byla velmi uctívána, jejím prostřednictvím se událo mnoho zázraků a svému kostelu přinášela četné příjmy. Když komorník doprovázel svého pána na léčbu do Karlových Varů,vzal sochu s sebou. Jakmile o tom slyšel karlovarský farář, pozval si komorníka  na oběd, pohostil jej a přitom se vyptával na sochu. Poté, co slyšel o tom, že k soše kdysi putovali četní poutníci, že svému kostelu se stala zdrojem značného zisku a skrze ni docházelo k zázrakům, nedal pokoj, dokud komorníka nepřemluvil, aby mu sochu daroval. Protože nebyla šance, že by se v luteránském prostředí dostalo soše náležité úcty, komorník na to přistoupil.

Poutní kostely zpravidla spravoval některý řeholní řád. V roce 1733 daroval dr. Georg Bachmann kapucínům domek poblíž kaple, aby si v něm zřídili klášter. Kapucíni by pak převzali péči o kapli.  Protože však městská rada kapucínům nepovolila usadit se v Karlových Varech, daroval dr. Bachmann domek kapli.  Domek později dostal č. p. 323 a byl pronajímán s podmínkou, že obyvatel domku bude pečovat o kapli.[6] Město sice rozhodně nehodlalo připustit, aby v Karlových Varech vznikl nějaký klášter, zůstávala však zde stále možnost, že nový kostel zůstane podřízen správě křižovníků s červenou hvězdou, popř. světských kněží.

V roce 1736 byl dokončen chrám sv. Maří Magdaleny. Protože přestavba mariánské kaple byla zatím odložena, byla socha dána do děkanského kostela, kde byl pro ni zřízen vlastní oltář, zasvěcený P Marii. Tím byl znemožněn zmíněný výsměch lázeňských hostů. Někdy před rokem 1842 byla zřejmě socha umístěna znovu v kapli. Stöhr o vrácení sochy do kaple ještě nic neví, v soupise kapli z roku 1842 je socha uváděna jako majetek kaple.

Stavba kostela se tedy neuskutečnila a kaple stála bez velkých změn až do druhé poloviny 19. století. Tehdy, v roce 1879 byla demolována a na jejím místě byla postavena nová kaple v novogotickém slohu. Snahy o založení nové farnosti byly v té době již dávnou minulostí, nový kostelík byl již jenom kaplí, spravovanou kněžími z farnosti sv. Maří Magdaleny. Roku 1885 bylo povoleno sloužit zde každoročně na svátek Bolestné Matky Boží 19. nebo 20. července mši svatou.

 

 

Texty k obrázkům

1.    Socha Bolestné P. Marie na sloupu

2.    Návrh na stavbu kaple z roku 1744

3.    Goethův obrázek kaple z roku 1808



[1] Státní okresní archív Karlovy Vary, fond Děkanský úřad Karlovy Vary (dále jen DÚ KV), spisy, I/3.

[2] DÚ KV, spisy I/3.

[3] DÚ KV, spisy I/3, kronika fol. 463-471.

 

[4] DÚ KV, kronika, fol. 479-480.

[5] DÚ KV, spisy I/5.

[6] DÚ KV, kniha 33 - Kniha mešních fundací 1760 - cca 1810, fol. 120.

Farnost Karlovy Vary, děkanství Karlovy Vary

 

 

Kontakt

Římskokatolická farnost u kostela Sv. Maří Magdaleny Děkanství Karlovy Vary nám. Svobody 217/2
Karlovy Vary
360 01
Tel.: 728 893 447
P. Miroslav Chlupsa O.Cr.




dekanstvi.kv@centrum.cz