Úvod > Sibiř I.

Sibiř I.

11.11.2012 08:53

V roce 2007 jsem byla na exerciciích na Sv. Hoře v Příbrami, kde jsem se potkala s misionářem, slovenským salesiánem Donnem Jozefem Tóthem, který přijel v době své dovolené ze Sibiře na Sv. Horu poděkovat Panně Marii za vše dobré, čím ho Panna Maria po celou dobu jeho misií provází. Vždy snil o tom, že se na Sv. Horu jednou přijede podívat. Byli jsme velmi zvědaví, jak takové misie na Sibiři mohou existovat, v takové zimě a určitě i těžkých podmínkách a tak jsme si misionáře otce Jozefa pozvali mezi nás. Po večerech nám vyprávěl o tom, jak v roce 1992 přijeli na Sibiř do městečka Aldan, kde bylo pár dřevěných chalup a v jedné z nich zatím bydleli, sloužili mše sv. a scházeli se s věřícími. Tenkrát tam bylo hodně katolíků, kteří měli velkou radost, že jim tam katoličtí kněží přijeli, ani se do chalupy všichni nevešli. Když bylo léto, chodili všichni do přírody, tam sloužívali misionáři mše sv. a povídali si s lidmi a hráli s mládeží různé hry. Svépomocně i s pomocí farníků si postavili vlastní, misijní dům, kde mají krásnou kapli, oratorium pro mládež a děti, které si vybavili pimponkovým stolem, stolním fotbálkem a jinými věcmi pro hry s dětmi, které tam prakticky začaly trávit svůj volný čas po škole. Ve večerních hodinách tam chodila i mládež, učili se hrát na kytary, zpívali a také se zabavili různými hrami. No a pak tam v domě mají pokoje pro kněze, kuchyňku, jídelnu trochu větší, kam i chodí věřící pak po mši sv. v neděli na čajepitie, kde si povídají mezi sebou, slaví tam i např. různé významné svátky jako jsou velikonoce či vánoce apod. Začátky prý byly dost těžké, ale byli vítání a žádáni a to jim k jejich misijnímu poslání moc pomáhalo. Byli žádáni ve školách, kde učili několik hodin v týdnu, museli se velmi rychle naučit dobře rusky, ale to prý nebyl takový problém, když nic jiného kolem sebe neslyšeli, naučili se brzy. Byli žádání do domovů důchodců, sirotčinců, věznic, prostě všude tam, kde byla potřeba duchovní pomoc. Misionáři byli tehdy mladí, zapálení pro službu a radostní, že tam nejsou zbytečně. Měli velkou komunitu a práce se jim dařila. Koupili si i dřevěnku – chatičku kus za Aldanem u řeky a tam s dětmi trávili prázdniny, které na Sibiři trvají 3 měsíce. Jezdili s dětmi i na splav na lodičkách po řekách, na dětské tábory. K tomu jim bylo ale potřeba misijních dobrovolníků, kterých se na Slovensku hlásilo dost. Jsou to většinou velmi mladí, věřící lidé po studiích, se znalostí ruštiny. Cestu, pojištění i pobyt jim hradily misie na Slovensku včetně víza. Většinou tam bývají na tři měsíce, ale pokud mají zájem, tak po několika návratech požádají ruské úřady o povolení k přechodnému pobytu a úřady jim to většinou povolí. Na Sibiři mohou být rok, dva i déle, jenže to tam málo kdo s mladých vydrží, přeci jen dlouhé a kruté, tmavé zimy se umí poznamenat na psychice každého jedince. Za dobu, co otec Jozef působí na Sibiři poznal desítky a desítky misijních dobrovolnic i dobrovolníků, o ty by taková nouze nebyla, ale o mladé kněze, těch ubývalo a ubylo, někteří odjeli po dvou, třech letech na dovolenku a už se z ní nevrátili nebo odjeli jinam. V začátcích jeho působení v Aldanu se spousty lidí a dětí nechalo pokřtít, přijalo první sv. přijímání, biřmování, - to vždy přijel biskup Kyryl z Irkutska a byla velká sláva. Pak po čase otec Jozef odešel na tři roky do Mongolska. Je to obrovská, chudá země, ale tak krásná. Domorodci se většinou živí chovem Převalských koní, které otec Jozef tolik miloval.

Mongolsko je velká země a málo obyvatel, stejně jako v Jakutii. Hodně nepřístupných oblastí, mokřiny, tundry, tajgy a stepi. Spousty dětí pokud chodí do školy, zůstávají na internátech a domů se nevrací, protože je cesta pro ně někdy pouze letecká a na tu nemají rodiče peníze. Lidé jak v Mongolsku, tak i na Sibiři žijí velmi chudě, ve skromných podmínkách, ale spokojeně, protože jsou na ten těžký život zvyklí a ani nic jiného nepoznali. Otec Jozef vyprávěl i o tom, kolik je všude sirotků, nemocných a opuštěných dětí, není tam dostupná lékařská pomoc, pro obrovské vzdálenosti, do městečka, kde by lékař byl. A tak buď pomůže šaman nebo si musí pomoct sami. Šamanismus je tam od nepaměti. Když nám otec říkal, jak děti nemají hračky, nemají tužky a ani sešity, jak v zimě žijí v chaloupkách spolu s domácími zvířaty, aby v mrazech neumrzly, jak nemají žádné ovoce, jen v létě co najdou v tajze, že žijí z toho, co si vypěstují a to jsou většinou jen brambory a zelí, někde se daří i vypěstovat obilí. Zelí pak lidé nakládají a to je jediný jejich vitamín na zimu, sladkosti vůbec neznají, moc nám to bylo líto. V dědinkách a osadách nemají obchody, nemají ani pojízdné prodejny a tak musí jeden druhému pomáhat, pokud někdo někam jede, doveze zásoby i ostatním. Na otázku, jak funguje u nich sociální pomoc státu, otec Jozef odpověděl, že velmi špatně. Lidé nemají možnost jet někam do města kvůli nějaké výpomoci, města jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů, tam asi ani neexistuje úřad práce, jako u nás. Chlapi, když mají štěstí, odjíždějí za prací daleko a nevrací se domů, pak ale většinu peněz propijí a nemají zase nic. Tam pracují na těžbě dřeva, pasou koně či soby, se kterými putují za pastvou do obrovských vzdáleností, kdo má štěstí, může se dostat i k těžbě uhlí, zlata, drahých kamení, diamantů či uranu a jiného přírodního bohatství. Jenže tato těžba je i životu nebezpečná a tak brzy umírají na různé nemoci v důsledku jedovatých škodlivin. O něco lépe na tom jsou lidé ve městech, kde se práce najde snadněji. Pokud ale rodiče nepropadli alkoholu, jsou na tom děti docela dobře, ale takových rodin je málo, dříve či později stejně začnou pít, vždy si najdou důvod k tomu, aby začali pít. Vyprávění otce Jozefa bylo velmi zajímavé a i hodně smutné. Zeptali jsme se ho, jak bychom mohli jim pomoct, co by tam tak nejvíc potřebovali a otec nám s úsměvem řekl: „ Modlete se za nás všechny a proste Boha o pomoc“ No, jedno oko nezůstalo suché, byli jsme dojati a odhodlání i materiálně pomoct, proto jsme ho prosili, aby nám řekl, čím tak nejvíc potěšíme dětské srdíčko, a tak nám řekl: „ kdybyste tak mohli poslat sušené ovoce, sešity a tužky, pro maličké pastelky a omalovánky, pár sladkostí a hraček, stačí obyčejné a jednoduché, děti budou za všechno velmi vděčné.“ Pak nám na tabuli napsal rusky adresu do misijního domu v Aldanu, kam můžeme balíky poslat. Bylo nás tehdy na exerciciích 29 a skoro všichni jsme byli odhodláni, že určitě nějaký balík pošleme.

Když jsem se vrátila domů, do týdne jsem nakoupila všechno možné a balík odnesla na poštu. Krom složitého vypisování poštovní průvodky do ciziny mě šokovala i cena za poštovné, ale to se nedalo nic dělat. Měla jsem dvě možnosti, buď balík poslat pozemní cestou, zřejmě několika vlaky a riskovat, že balík nedojde nebo ho cestou někdo otevře nebo dojde za

hodně dlouho, cenově by to bylo o pár stovek levnější, než letecky. Balík vážil necelých 10 kg a stál 1850,-Kč. No ale ten pocit radosti v srdci, že mohu někomu pomoct v tak daleké zemi mi stál za to. V duchu jsem se modlila, aby balík šťastně došel. Čekala jsem několik týdnu na zprávu - sms od otce Jozefa, že balík došel v pořádku. Bylo mi divné, že když jsem balík poslala letecky, že to tak dlouho trvalo, než k nim došel, ale pak mi otec Jozef psal, že balík doletí do hl. města Jakutie do Jakutska a odtud pak cestuje po řece Leně a pak ještě stovky kilometrů po silnici do Aldanu a to se čeká, až je toho víc, takže někdy to trvá i několik týdnů. Od té doby jsem stále myslela na to, co jim zase pošlu, nikdy jsem v obchodě nezapomněla koupit něco do balíku, doma jsem měla i pěkné hračky po dětech, hodně plyšáčků, i to jsem poslala. Balíky jsem vždy číslovala a podle čísel mi vždy buď misijní dobrovolník nebo otec Jozef sdělil, že balík č. ten a ten v pořádku došel a moc děkoval.

V oratoriu mají v misijním domě velkou mapu světa a tak děti vždy běžely k mapě a prstíkem ukazovaly, odkud že jim až přišel balík. Také některé věci z balíku misionáři vozili do dědinek, když jezdili místní farníky navštívit a sloužit u nich mši sv. Lidé byli velmi mile překvapeni, že na ně někdo z takové dálky myslí. Na vánoce jsem jim poslala několik balíků hraček a cukrovinek, díky mým balíkům mívali ty nejkrásnější vánoce a to člověka velmi potěší. Celý život jsem měla větší radost z toho, když jsem mohla někoho obdarovat, než z dárků, které jsem dostala.

S tím, co pro misie na Sibiři dělám, jsem se jednou svěřila farníkům na rybářské faře na pondělním setkání. Vyzvala mě k tomu pani Maruška Červená a tak jsem se rozvyprávěla, jak to všechno mé počínání začalo. Od té doby už na pomoc misiím na Sibiři nejsem sama, hodně lidí mi pomáhá jak věcmi do balíků, tak i finančně na poštovné a já mám z toho velkou radost. Každý rok dostáváme na vánoce od misionářů poděkování za naší pomoc a modlitby, které mi posílají mailem a já ho pak vytisknu a dávám na nástěnku v kostele, aby si to mohl každý přečíst. Snažím se i všechno, co se o misiích dozvím od dobrovolníků či od samých misionářů předat dál, občas jsem i napsala příspěvek do Rybky o misiích na Sibiři, myslím si, že to hodně lidi zajímá a že i jim dělá radost, že mohou nějak pomoct. Považuji to za velké misijní dílo, vždyť 70 poslaných desetikilových balíků na Sibiř mluví samo za sebe. Velké Pán Bůh zaplať Vám všem, kdo mi tak pomáháte. Dozvěděla jsem se, že z exercicií na Sv.Hoře nakonec nikdo balík neposlal. V roce 2010 nás na několik dní přijel navštívit na své dovolené sám otec Jozef Tóth do Karlových Varů. Snad všichni měli možnost se s ním setkat, denně sloužíval mše svaté jak v Rybářích, tak ve Staré Roli. Také měl na faře v Rybářích besedu o misiích na Sibiři. Myslím si, že v mnohých z vás zanechal hlubokou vzpomínku.

Od počátku mé pomoci misiím mě provázela myšlenka, že bych se ráda jednou jela podívat na Sibiř, vidět na vlastní oči, jak tam lidé žijí, jací jsou, co děti, mládež, jak vůbec vypadá ta strašná Sibiř, kam kdysi odváželi nepohodlné lidi do gulagů umřít mrazem a hladem, jak nás

to učívali za komunismu ve školách. Kdykoliv jsem tuto myšlenku vyslovila před někým nahlas, tak se až lekl, kam že to chci jet? Proč zrovna tam? Co když se mi tam něco stane? Tak daleko a do takové zimy? Otce Jozefa jsem se na všechno zeptala, jaká by byla možnost se tam k nim dostat. Byl překvapený o můj zájem, s radostí mi sdělil, že i tamní lidé by mě rádi poznali. Slíbil mi, že mi začne vybavovat pozvání, až se vrátí, které musí tamní úřady schválit a pak, že mi ho pošle, abych si mohla vybavit vízum.

Čekání na úředně schválené pozvání od misionářů ze Sibiře.

Konečně mi přišlo! Byl únor 2011. Pozvání se týkalo mého pobytu v Rusku, v republice Sacha - Jakutie na rok s tím, že tam budu 3 měsíce, pak se budu muset vrátit domů a po dalších 3 měsících budu zase moct odcestovat zpět k nim. Takové jsou předpisy Ruské federace. Byly v pozvání vypsaná i místa, kde se budu pohybovat, protože např. v městečku Něrjungri bych se bez povolení nemohla vůbec objevit. Nejdřív jsem si musela vybavit zdravotní pojištění na 3 měsíce. S pojištěním, mou fotkou a pasem jsem si došla na Ruský konsulát v Karlových Varech, odevzdala pozvání, zaplatila požadovanou částku za udělení víza a to vše v ruské konversaci. Řekli mi, že si za týden mohu přijít. V Bratislavě mi na misijním centru zařídili velmi levné letenky, tam na 17.3.2011 a zpáteční na 13.6. Sbalila jsem si krosnu s osobními věcmi a odjela do Bratislavy. Na misijním jsem se seznámila s mou spolucestovatelkou Aničkou, misijní dobrovolnickou. Druhý den jsme spolu odjely do Vídně, odkud jsme pak letěly do Moskvy na letiště Domodědovo a z toho samého jsme pak letěly dál do Jakutska. Anička už letěla do Jakutska po několikáté, tak jsem se s ní cítila velmi klidně, všechno mi vysvětlovala, co, kde, jak, protože zpáteční cestu už budu muset zvládnout sama. Let z Vídně do Moskvy trval 3 hodiny a z Moskvy do Jakutska 7 hodin. Hodinky jsem si nebyla schopná správně seřídit, protože jsme proletěli 4 časová pásma a stále to bylo jako bychom právě vyletěli – posun byl oproti našemu času o 8 hodin víc. Na letišti nás už čekal otec Jozef s misijním mnichem Ferkem. To bylo radosti. Všude byl sníh a -30 stupňů mrazu, ale velmi příjemně. Já osobně mám raděj zimu, než horko a mráz mi nevadí. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, že už jsem v Jakutsku – tolik tisíc kilometrů od domova a za tak krátký čas. Autem nás odvezli na byt. Za chvíli jsme byli před domem, kde se nacházel byt pro misijní dobrovolníky. Byl to takový starý, zanedbaný pětipatrový panelák na kuřích nohách – ony totiž všechny domy v Jakutsku jsou postaveny na železobetonových sloupech, protože zem pod nimi je celoročně zamrzlá a jen písek. V létě, kdy je v Jakutsku až plus 40 stupňů, tak se zem i pohybuje a proto se musí stavět všechny budovy na těchto pilířích. Kolem domu byl neskutečný nepořádek, takové jedno smetiště a mezi tím se pohybovali potulní psi, kteří hledali něco k snědku. Vchod do domu mi připomínal vchod do chléva, ale což, na tom tak nesejde, v domě byly vytápěny chodby, takže teploučko. Jen jaksi světla nesvítila na patrech, buď chyběly žárovky, které visely na drátech dolů nebo asi odešly. V polotmě jsme šlapaly po vymlácených schodech

s těžkými krosnami na zádech do čtvrtého patra. Nikde v Jakutsku nejsou v domech výtahy, to také kvůli tomu pohybu půdy. Což o to, pro nás to nic složitého nebylo, ale pro staré, či postižené lidi to je asi horší. V mezipatře ležela schoulená kočka u teplovodní trubky, měla nádherné velké modré oči, zřejmě někomu patřila, měla kolem sebe i misky s krmením. Byla dost plachá, bála se nás a utekla. Byt byl velmi útulný, se čtyřmi pokoji, koupelnou a WC, co víc si přát? Okna byla oblepená izolepou, aby do bytu nešla zima, byla trojdílná, ale držela silou vůle. Malá kuchyňka i s ledničkou a plynovými kamny. Já měla připravený pokojík hned u vchodových dveří. Pohodlná postel, skříňky na věci a velký stůl s židlí. Ani jsem si nevybalila, padla jsem na postel a usnula. Anička pak se mnou zatřásla, že už musíme jít do kostela na večerní mši svatou. Venku víc přituhlo. Kostel nebyl daleko, 10 min. cesty. Je postavený tak 5 let, na pěkném místě, už na začátku ulice je vidět. Působí mohutně, je jednopatrový. Anička mi říkala, že slouží i pro jiné účely. Schází se tam ve dvou místnostech farníci i mládež, je tam pěkná velká knihovna, v kostele je i šatna pro věřící, kde si mohou lidé odložit kabáty, protože kostel je vytápěný. U vchodu kostela je i malá kaple, kde se sloužívají mše svaté v týdnu, když se už přestane v kostele topit. Na kóru je složený orgán – varhany, které misionáři dostali od věřících z Německa z jednoho kostela darem. Ovšem přepravu z Německa do Aldanu si museli misionáři draze zaplatit, nepočítali s tak velkou sumou. Varhany byly překládány z vlaků do vlaků ve velkém kontejneru, pak museli misionáři dlouho čekat na různé úřední papírování, než mohli varhany převést po velmi špatné silnici z Aldanu do Jakutska, také trajektem přes řeku Lenu. Když konečně varhany dorazily do Jakutska a uskladnily se v kostele, nenašel se expert, který by je zase složil. Letos už konečně misionáři našli ruské odborníky, kteří je prý složí, ale za hodně peněz. Kde je však sehnat? K tomuto problému se ještě později vrátím. Zatím v neděli o mši sv. hraje na harmonium pani Larisa, která nádherně zpívá, oni vůbec mají překrásné melodie mešních písní i odpovědi obřadů mše sv., melodie písní jsou táhlé, líbezné a člověk je zpívá s hlubokým prožitkem.

Večerní mši svatou sloužil otec Jozef s otcem F. Čunderlíkem, také misionářem ze Slovenska. Interiér kostela je skromný, ale krásný. Obrazy křížové cesty maloval místní umělec, jsou tak nádherné a zároveň tak smutné, utrpení i bolest Ježíše uměl malíř dokonale vystihnout. Postavy Ježíše i ostatních jsou v Jakutské podobě. Průčelí kostela namalovala také jedna místní umělkyně, v životní velikosti sedí Panna Maria na trůnu a kolem ní 12 apoštolů a nad všemi hlavami plápolá plamínek. Lavice jsou velmi pohodlné, se zvedacími klekátky, to kvůli úklidu, na zemi je dlažba z velkých světlých dlaždic. V týdnu na mši svatou chodí málo lidí, ale i jak kdy, v neděli už je víc.

Odpovědi při mši sv. i modlitby jsem si musela ze začátku číst z papíru, vše mají v úhledných deskách, obřad mše je stejný jako u nás s tím rozdílem, že je v ruštině. S mou znalostí ruštiny jsem zatím nestíhala všemu rozumět, ale něco jsem si i domyslela.

Sice jsem půl roku před mým odjezdem chodila na jazykovou školu na ruštinu, abych si ji oživila, ale moc mi to nešlo, hodně jsem od školních let zapomněla. Není divu, od té doby jsem s nikým rusky nemluvila a ani ve snu mě nenapadlo, že bych ji jednou mohla potřebovat.

Po mši sv. jsme šli společně do misijního domu, který je hned vedle. Je to jednopatrová víceúčelová budova, má železnou konstrukci a opět stojí na železných sloupech, které jsou kolem dokola obehnány silným pletivem. Mají tam pod domem uskladněny nějaké lavice, židle apod. Vedle je obrovské hřiště, které každý den mladí využívají po škole na fotbal. V misijním domě je v přízemí velké oratorium, kde jsou pimponkové stoly, stolní fotbálky, lavice na sezení a stůl na různé stolní hry. Dále tam jsou učebny, knihovna s velkým stolem a židlemi, konají se tam i přednášky, různá setkání, čajepitie apod., pak je tam sklad různého šatstva a potravin pro potřebné, klubovna pro mládež s biliárem a malou kuchyňkou, kde si mohou uvařit čaj apod. i tam se konají různé přednášky a stretka. Je tam i sociální zařízení, pak šatna pro misijní dobrovolníky, kanceláře. Na stěně hned naproti vchodu je obrovský obraz sv. Donna Bosca, zakladatele a patrona salesiánů. Je zajímavý tím, že ať se člověk pohne na jednu či druhou stranu, stále se na vás dívá jeho úžasnýma očima. Na zdi u schodů do patra je dřevěný kříž s Pánem Ježíšem, je tak velký, že ho nikdo nepřehlédne. V prostorách na patře je nádherná velká kaple, kam dřív, než byl postavený kostel, chodili lidé na mši svatou, dnes kaple slouží pro misijní účely a každé pondělí pro mši svatou pro misionáře a misijní dobrovolníky, která je na půl ve slovenštině. Pak je tam několik místnosti, např. klubovny, šicí místnost, sklad různých věcí pro mládež, hudební místnost, kancelář atd., prádelnička a žehlírna, WC atd., dále je tam sklad potravin, jídelna pro misionáře i dobrovolníky a větší kuchyň. Za ní jsou pokoje a kanceláře misionářů. Celá budova je vytápěna plynem, ale kamna na vaření jsou na elektřinu. Všude jsou plastová okna, která se nedají otvírat, jen spodní část slouží jako ventilačka. Ze začátku jsem si nemohla zvyknout na to, jak je budova staticky nabitá, čeho jsem se dotkla, dostala jsem ránu a bylo to slyšet, jak to syklo. Na zimu v domě si nemohl nikdo stěžovat, i když byl venku velký mráz. Horší to prý je v létě, kdy je venku +40 stupňů, to se budova tak rozpeče, že se tam pomalu nedá vydržet, větrat se moc nedá a tak si tam všichni připadají jak v kremaci. Misionáři pak většinou utečou na noc spát do kostela do prvního patra, kde jsou pokoje na nocování pro návštěvy apod. a kde také bydlí mnich Ferko, který zároveň kostel hlídá. Má na starosti ekonomickou část misií, zásobování, opravy, platby apod. Je také ze Slovenska a v Jakutsku působí už 15 let. Otec Jozef je na Sibiři bezmála 20 let, z toho 3 roky byl na misiích v Mongolsku. Před rokem otec provinciál rozhodl, že se otec Jozef přemístí z Aldanu do Jakutska, aby posílil komunitu misionářů v Jakutsku. Velmi se lidem z Aldanu a okolních dědinek po něm stýská a myslím si, že jemu také. Jednou za čas odjíždí do Aldanu, několik set kilometrů vzdáleného od Jakutska, aby se mohl s farníky na pár dní setkat.

V misijním domě byla ještě jedna dobrovolnička Anička, která je v Jakutsku od loňského roku a než jsme přijely, byla tam úplně sama. Psychicky to pro ni bylo velmi těžké, hlavně v zimě, mráz, sněhu plno, stále šero, tma, na bytě sama, s nikým si nemohla popovídat. Je to prý na debku. Většinou misijní dobrovolníci nevědí, do čeho jdou, mají plno ideálů, ale realita je pro někoho dost krutá, každý to snáší jinak. Někdo se musí i ze zdravotních důvodů vrátit domů, protože ty mrazy a celkové klíma špatně snáší. V létě 100 stupňový rozdíl a i když jsou dobrovolníci mladí, přesto to někteří musí vzdát.

Po našem příjezdu jsme měli takovou společnou poradu s misionáři, co kdo bude dělat, když je nás víc. Já jsem se ujala domácích prací, vaření, praní, žehlení, zašívání apod., děvčata si nastavily program s dětmi a mládeží. Obě Aničky měly velkou radost, že se nemusely starat o vaření, protože to ani jedné moc nešlo a hlavně nebavilo, já jsem byla ráda, že jim tam budu nějak platná. Prošla jsem si zásoby, kde co je, trochu jsem se až lekla, mouka je v Jakutsku jen hladká a pak velmi hrubá krupice, rohlíky neexistují, maso jen hovězí, ale hlavně, že byly brambory, cibule, česnek a rýže. Nákupy dělal mnich Ferko a tak jsem ani neměla ponětí, kolik co v obchodech stojí. Stejně jsem byla překvapená, že tam měli jak vajíčka, tak mléko apod. To dřív nebylo, velmi se to prý změnilo, tak dva roky nazpět, otevřela se jim hlavně Čína, dováží tam denně letecky i kamiony potraviny, oblečení, boty, nábytek, plastová okna… a také osobní automobily, ale jaké? To jsou fára, takové u nás mají jen bohatí, jsou to většinou ojetiny, tereňáky, mikrobusy a osobní auta, jenže to vůbec není poznat. Co mě zarazilo, že žádný předpis jim nezakazuje mít volant na jedné straně a tak jeden jede s volantem nalevo a druhý s volantem napravo a emise? No to asi zatím vůbec nikdo neřeší a tak kouří, prskají, vrčí a rachotí, ale jede to a to je pro místní nejdůležitější. Benzin tam mají levný.

Když jsem se první večer vracela na byt, byla už tma a docela jsem se bála, hlavně těch potulných psů, jsou to většinou vlčáci křížení s lajkami, ale chodilo ještě dost lidí, tak jsem to přežila. Na bytě teploučko, jen ta voda, tekla slabě, asi byly vodovodní trubky zarostlý, je kalná, nesmí se pít, jen po převaření. To prý je už tak odedávna, nemají dostatečně kvalitní čističky vody. První noc tak daleko od domova. Byl to zvláštní pocit. Když jsem šla spát, u nás v Česku lidé vstávali. Chvíli mi to trvalo, než jsem se srovnala s jejich časem, ještě, že jsem měla plno práce a neměla jsem čas myslet na únavu.

Mše svaté byly každý den, jednou ráno a jednou večer a v neděli v 11 hodin dopoledne. Jen v pondělí byla soukromá v kapli v misijním domě v 18 hod. večer. Když byla mše sv. večer, ráno jsme měly ranní chvály s misionáři v kapli. Do orátka chodily děti z celého Jakutska po škole, od 13 hod., kluci si většinou šli zahrát fotbal ven na hřiště i když tam byl ještě sníh. Kopali v tom, v čem byli ve škole. Do školy chodí v černých oblecích s bílou košilí.

Neexistuje přijít do školy v texaskách a vytahaném svetru. Děvčata mají hezky upravené vlasy, velké mašle v culičkách, sukně nebo šaty. Jakuti si všichni potrpí na hezkém, elegantním oblečení, jen barvu volí spíš černou. Když se člověk kolem sebe rozhlédne, nic barevného na nikom neuvidí. Později jsem poznala proč. Když tají sněhy, je všude strašně moc bahna a když bahno slunce vysuší, je všude zase plno prachu z jemného písku. Otec Jozef vyprávěl, že v době ledové bylo všude zmrzlé moře, když ledy ustoupily, byl pod nimi mořský písek. No to jsem odbočila, ještě k tomu jejich oblékání. Ženy – Jakutky jsou štíhlé, velmi malé postavy, černých vlasů a šikmých očí, některé jsou velmi krásné a aby si nepřipadaly tak malé, tak nosí v létě i v zimě boty na vysokých podpatcích, až jsem žasla, jak se na tom ledě nebo v bahně uměly na těch podpatcích pohybovat. Jakutky chodí pomalu, drobnými krůčky, nikam nespěchají, netahají žádné igelitky s nákupy, mezi sebou mluví potichu, nekřičí na sebe, děti nepiští a hlavně se ani mezi lidmi nehoní, jsou klidnější než ty naše děti. Nebylo vidět ani nikoho se žvýkačkou v puse či ženy s cigaretou na ulici. A co mě nejvíc šokovalo, nesmí se na ulici pít alkohol, nesmí nikdo nést flašku v ruce, či v parku na lavičce popíjet. V obchodě se jen tak někde alkohol nekoupí, jen v určených a to ještě i v určitých hodinách. Co bylo ale zajímavé, že když jsem šla ráno po ulici, o flašky jsem zakopávala, kolik jich tam bylo poválených i od piva. Tam se flašky v obchodě nevrací, odpadkové koše jsou maličké, nic se tam nevejde. Popelnice jsou otevřené, plechové kádě, ze kterých vítr roznáší po ulicích veškerý odpad, zbytek dokonají psi. Policie velmi hlídá, aby nešel někdo opilý po ulici, to pak opilce seberou a někam odvezou. Když kladou odpor, byla jsem svědkem, tak je zmlátí, tam se s nikým nemalují, ale že neuhlídají ten nepořádek, to nechápu. Pokud je vůbec v Jakutsku nějaká kriminalita, tak to jsou rvačky v nočních hodinách, kde se lidé různých národností pak porvou, protože se navzájem nesnášejí, ale většinou někde na periferiích, na vsích či v tajze, kam chodí pít, v různých zákoutích, nezřídka se i stane, že se postřílí nebo jinak pobijí. Z Policie má každý respekt, člověk si na ulici připadá bezpečně, neexistují kapesní krádeže, vykrádačky bytů či aut, ale to vše ve dne, v noci je lepší už na ulici nebýt. V Jakutsku jsou velmi přísné a dalo by se říct i strašné věznice, pokud se tam někdo dostane, většinou se z ní nevrátí a nebo s podlomeným zdravím, mají tam hlad, zimu, hrozné hygienické podmínky, je jich plno pohromadě a pobijí se navzájem, bachaři dělají, že to nevidí a nebo k tomu dají prý i sami pokyn, jsou mezi nimi otevřené tuberkulosy a tak pokud někdo ví, že musí jít sedět a má možnost utéct, raděj uteče někam do tajgy a tam se snaží nějak přežít, než by se nechal zavřít. V tajze je nikdo nikdy nenajde, pokud se sami nevrátí. Hodně takových zběhů se potuluje tajgou či tundrou, mnozí tam i zemřou hladem, zmrznou nebo se utopí v mokřinách. Přesto, že i v Jakutii padl komunismus, tak mám pocit, že tam stále je, sochy Leninů v nadživotních velikosti, pojmenování ulic, institucí, tradice apod., hlavně pak svátků, kterých tam mají během roku víc jak dost. Když mají svátky, všude vyhrává z pouličních rozhlasů vojenská hudba, na náměstích jsou proslovy, lidé se veselí,

tancují a zpívají. Vstup do muzeí a divadel je o svátcích bezplatný a hodně toho lidé využívají. Jakuti jsou velmi srdeční, veselí a pohostinní lidé. Ze začátku jsem moc do ulic nechodila a ani jsem neměla důvod, nákupy jsem nedělala, venku byla zima a já měla pocit, že to na mě každý pozná, že jsem inostranka a k tomu jsem se ještě hodně ostýchala s nimi navázat konversaci, protože jsem si nevěřila, že tu ruštinu zvládnu. Jenže krom úředního jazyka ruštiny, tam mají úřední i jakutštinu a tou mezi sebou mluví, vůbec se ruštině nepodobá.

Jakutia – dnes Republika Sacha, je svou rozlohou 3 103 200 km2 největší zemí Ruské federace. K porovnání – je 5x větší než Francie s hustotou obyvatel 0,3 desetiny obyvatel na 1 km2, - celkem 1 milion obyvatel v celé Jakutii. Polovina země leží v Arktické oblasti, 47% je pokryto tajgou tvořenou modříny, Jakuté je nazývají červenými smrky. Jsou zde obrovské plochy Permafrostu, který se v létě promění v bláto nebo neroztaje vůbec. Jakuté jsou původem Turkotataři, jedna z nejpočetnějších jazykových a etnických skupin Asie. V 16. století na Jakutské území přišli Rusové za těžbou zlata. V Jakutii dnes žije 50% Rusů, 33% Jakutů, pak Ukrajinců a další sibiřské národy jako jsou Evenkové, Čukčové . 127 národností na 1 milion obyvatel Jakutie. Evenkové jsou většinou kočovní národ, zabývají se pastevectvím sobů a koní. Vyznávají Šamanismus, je to nejstarší duchovní tradice země. Šaman je ten, který vidí ve tmě, v sibiřských jazycích znamená“Vidoucí“, on už se s těmito vlohami narodí, je prostředníkem mezi lidmi a světem Bohů a duchů, je to čaroděj a zároveň léčitel. Šaman umí opustit své tělo a vydává se do jiných světů a má vize, umí věštit. Nejdůležitější událostí Šamanismu je svátek YSSYACH, který lidé slaví každý rok vždy 21. 6. To se sejde za městem Jakutsk na takové obrovské planině víc jak 4 tisíce lidí, tančí, zpívají, jsou v jejich krojích, uctívají Boha ohně, vody, lesa a já nevím ještě čeho všeho. Škoda, že jsem odjela domů týden před tímto svátkem, tam jdou i lidé, kteří nevyznávají Šamanismus, ale je to prý něco nádherného a velkolepého. Od 18. století převládá v této oblasti Pravoslavné náboženství, ale od prvopočátku to byl Šamanismus, který přežívá hlavně u Evenků a Jakutů dodnes.

Sibiř je území mezi pohořím Ural, který se táhne od Kazachstánu až k Severnímu ledovému oceánu po Věrchojanské pohoří – nejvyšší hora MU-CHAJA měří 2959 m nad mořem. V obci Omjakonk bývá největší mráz -71 stupňů. Rozloha Sibiře je 10 000 000 km2. Většinu území Sibiře pokrývá tundra, tajga a mokřady. Veletoky na Sibiři jsou: Ob, Jenisej, Lena, např. Lena měří 4.400 km, pramení na západním svahu Bajkalského pohoří a ústí do moře Laptěvů, jež je součástí Severního ledového oceánu., v některých místech je až 10 000 m široká.

Na Sibiři žijí losi, sobi, sněžní berani, jaci, bílí i hnědí medvědi, rysi, bílí i šedí vlci, lišky, rosomáci, soboli, hnízdí tam divoké kachny, labutě, čápi, orli a v řekách jeseteři, lososi.. Na Sibiři jsou 4 národní parky o rozloze 460 000 km2. Vzdálenosti mezi městy či osadami jsou obrovské a spojení je možné kolikrát jen letecky.

Na Sibiři se těží zlato, diamanty, olovo, drahé kamení, stříbro, uhlí, zemní plyn, uran, ropa a jiné nerostné bohatství. V době ledové tam žili mamuti, nosorožci a jiná obrovská zvířata. V důsledku evoluce však tato stáda zahynula. Dodnes se v různých nepřístupných místech nacházejí pozůstatky mamutů, koster a klů, které jsou vyhledávaným artiklem pro umělce, kteří z nich vyřezávají nádherné motivy, např. sobí spřežení s pastevci. Takové výtvory - suvenýry jsou velmi drahé, z klů vyřezávají i různé ozdoby, přívěšky apod. Osobně jsem držela v rukou zub – stoličku mamuta, která vážila 3 kg. Byla jsem si pozůstatky prohlédnout v muzeu mamutů, kde mají i preparovaného mamuta s malým mamutíkem, byl to zážitek.

Prý se za komunismu dělaly tajné vojenské atomové pokusy na Sibiři, v některých nepřístupných místech.

U města Myrnyj s 36 tisíc obyvateli je důl na diamanty, široký přes 1 km, hluboký 520 m a dole má průměr asi 300 m. Auto, které dolů jede pro vytěženou hlínu, musí spirálovitě dolů trasou dlouhou 7,7 km a trvá mu to 2 hodiny.

Tak to je asi tak všechno, co jsem se doslechla zajímavého o Sibiři, ale možná se k něčemu ještě vrátím.

Čas plynul, já vařila, prala, žehlila, šila, uklízela a starala se i o úklid kostela, ale to mi musely Aničky pomoct. Zkusila jsem i z jejich jediné, hladké mouky upéct naše české buchty. Naplnit je bylo čím, ve skladu byl ještě mák z mých balíků, který se tam nedá koupit a lidé ho neznají, mražené borůvky, plno marmelád, tvaroh také Ferko sehnal, ani mi neřekl, kolik stál, ale stál hodně. No a droždí bylo sušené, máslo do buchet bylo pravé, nefalšované,trouba pekla výborně. Když se začala linout vůně po celém domě, všichni se mi naskládali u trouby a čekali, až budou buchty hotové. Nestačily ani vystydnout, ještě že jsem jich udělala hodně. Od té doby jsem krom vaření i denně pekla a pekla čím dál víc, pro farníky na čajepitije po mši v neděli, mladým do klubu, no ovace byly na všech stranách, nic takového ještě nikdo z místních nejedl a i misionářům se léta stýskalo po takové dobrotě. Aničky jen klopily oči, že to prý prostě neumí, učit se to nebudou, protože jim to přišlo moc pracné.

Nastal čas loučení, protože jsem se vydávala na cestu dál, do Aldanu, kde už na mě všichni čekali. Měla jsem možnost tam jet taxíkem za hodně peněz a ne sama, to taxikáři sbírají ještě jiné lidi, aby se taxík zaplnil, takže to jsem vypustila nebo takovým menším autobusem, ale ten tam jezdil jen jednou za čas nebo se salesiánským mnichem Ferkem, který si potřeboval odpočinout a chtěl v Blagověštěnsku navštívit kamaráda na studiích, možná i budoucího kněze, byl to syn paní Olgy z Aldanu, která tam v misijním domě pomáhá. Bylo rozhodnuto. Ferko nastartoval misijní Uazyk a ráno v 8 hodin jsme vyrazili spolu ještě s jednou dívenkou Pašou, která studuje v Jakutsku, ale rodinu má v Chatystyru asi 100 km od Aldanu.

Paša byla moc ráda, že se zase jednou za čas dostane domů. Otec Jozef nám dal požehnání na cestu, Aničky a ostatní nám zamávali. Silnice byla už pomalu beze sněhu, ale na stráních sníh byl. Po několika kilometrech jsme sjeli ze silnice k řece Leně. Byla ve mně malá dušička, jak jsem se bála, že nebude led na řece dost silný. Potkávali jsme těžké kamiony, autobus i pěší lidi, to mě uklidnilo, že je led asi hodně silný. Na druhý břeh nebylo vidět. Jeli jsme pomalu, protože byl led dost vyježděný a my se kymáceli ze strany na stranu. Dokonce jsem si i na led stoupla, když mě Ferko fotil, abych měla památku a hlavně i důkaz, že jsem jela po zamrzlé Leně. Toto je vlastně jediná cesta na druhý břeh Leny v zimě a v létě zase trajektem, doba mezi táním ledu a možností se převézt trajektem je zhruba jeden měsíc. Lena je v těchto místech kolem 15 metrů hluboká. Na druhém břehu jsem si oddychla, čekala nás několika set kilometrová cesta směr Aldan. Na silnici byl místy uježděný led, nikdo je nesype ani solí, ani štěrkem. Kolem nás jen samá tajga, sníh a šero. Občas jsme se minuli s kamionem, většinou všichni jezdí prostředkem silnice, protože kraje jsou vymlácené, samá díra a nebezpečné. Silnice jsou jen uježděná hlína s kamením. V autě bylo nesnesitelné vedro, to se nedalo zregulovat, buď se topení vypnulo a byla okamžitě zima nebo vedro. Myslím si, že Uazyky ani žádná péra nemají, připadala jsem si jak na tankodromu, nedalo se na sedadle udržet, Paša v zadu kolikrát vypadla z lavičky, Ferko jí říkal, že se má pořádně držet. Vzpomněla jsem si, jak doma nadáváme na naše rozbité silnice, co by řidiči říkali tam? Co chvíli jsme potkávali kamiony s defektem a tak chudáci v těch mrazech vyměňovali kola, pomáhali si navzájem, většinou měli vyndaný sud a v něm oheň, aby si nějak ohřáli zmrzlé ruce. Co bylo k ničemu, odhodili kolem silnice i na silnici. Cesta nebrala konce, žádná dědinka, jen samý les. Tajga je porostlá jen tenkými vysokými borovicemi, modříny a při krajích i břízkami, které byly obalené ledovým sněhem, a když vysvitlo na chvíli sluníčko, měla jsem pocit, že jsem v pohádce o Mrazíkovi. Paša potřebovala, aby Ferko zastavil, že si odskočíme. Zastavil na takovém placu, kde bylo i několik kamionů, ve kterých odpočívali řidiči. Ve stráni byly vidět dvě kadibudky. Když jsme se tam vydrápaly po ledu, zděšeně jsem zůstala stát. Typické ruské kadibudky s dírou dole, žádné sedátko, kolem dokola zmrzlé pozůstatky po těch, co tu byli před námi. No ale co se dalo dělat, přichytla jsem se držátka na vratech a doufala, že se pak postavím. No, nepostavila jsem se, vrata totiž držely silou vůle, urvaly se a já letěla i s vraty na zem, kecla jsem si na to zmrzlé holým zadkem, ani nevím, jak rychle jsem se odtud dostala. Paša se mi smála, ona je na to zvyklá, ale já z toho měla málem infarkt. Ruce jsem si zabořila do ledového, zmrzlého sněhu, místo teplé vody s mýdlem a upalovala do auta. O zážitku jsem před Ferkem nemluvila, když po několika hodinách opět Paša chtěla zastavit, raděj jsem zůstala v autě.

Byla už tma, když jsme konečně přijeli do městečka Aldan. Nejdřív jsme se stavili v misijním domě, misionáři otec Emil a otec Gánovský spolu s misijní dobrovolničkou Zuzkou nás velmi srdečně přivítali, no a pak jsme dostali teplou večeři a čaj. Po krátkém vyprávění nás Ferko

odvezl na byt. V Aldanu bylo hodně sněhu a zrovna začal zase padat. Byt byl také v panelovém domě v posledním patře, bez výtahu a bez světla na chodbě, Ferko nám svítil baterkou. V domě byl strašný smrad, prý v suterenu nocují potulní psi a kočky. Bože, zase ti potulní psi, ti jsou snad všude. S poděkováním jsme se s misijním mnichem Ferkem rozloučily. Byteček byl menší, než v Jakutsku, ale bylo v něm teplo a hlavně koupelna a záchod i voda tekla víc a nebyla tak kalná. Ani v Aldaně se nesmí voda pít bez převaření. V pokoji, kde jsme spaly spolu se Zuzkou, byly palandy a jedna postel u okna u topení, na které jsem pak spávala. Topení bylo tak horké, že se v noci nedalo spát, ale Zuzanka nechtěla nikdy moc větrat, byla jí stále zima a tak jsem to musela vydržet. Ráno jsme odcházely z bytu kolem 8 hod., byl dost velký mráz a nově napadený sníh křupal pod nohama. Nebyly vyšlapané cestičky a tak jsme se bořily, stěží jsme vyšlapaly kopec k misijnímu domu. U domu odmetal sníh Saša, který mě velmi dobře znal z vyprávění od otce Jozefa a z dárečků z mých balíků. Pomáhá misionářům celou zimu, řeže a připravuje dřevo na topení, kterým v domě topí. Hodně dřeva musí pořezat, zima je na Sibiři 9 měsíců a jen 3 měsíce je léto. Odklízí sníh a dělá, co je potřeba. Je to zvláštní pán, samotář. Prý snad kdysi byl ženatý, ale jen 14 dní, žena po něm chtěla jen peníze a tak ji vyhodil. Kam odešla ani neví, od té doby se neviděli. Když byl mladší, hodně pil, když se ho pak ujali misionáři, přestal a od té doby nepije. Bydlí hodně daleko za Aldanem, v takové dřevěné chaloupce. Cesta do misijního domu mu trvá přes hodinu. V létě, když už není tolik práce, odchází do Tajgy, sbírá lesní plody a chodí k řece Aldan chytat ryby. Také pomáhá jiným lidem, když potřebují.

Paša odjela autobusem domů do Chatystyru. Zuzka v misijním domě vařila a já jí pomáhala, co potřebovala. Po obědě se mi udělalo zle, strašný křeče v břiše a hořela jsem jak papír v kamnech. Zuby mi drkotaly zimnicí a tak mě otec Emil odvezl na byt, nic do mě nebylo. Vzala jsem si Paralen a zalehla, jenže s ležením to bylo čím dál horší, protože jsem lítala na záchod. Měla jsem sebou zásobu léků a také Endiaron a černé uhlí. Nic jsem nejedla, jen pila ten jejich ruský, černý, sypací čaj. Otec Emil mi co chvíli volal, jak mi je, měl o mě starost, řekl mi, že raděj ať nic nejím a ležím. Nevím kolik dní to trvalo, než jsem se z toho dostala, ale něco takového jsem snad za celý život neprožila. Myslím si, že prapůvod toho všeho měla na svědomí ta moje událost s kadibudkou s téměř žádnou hygienou. No zhubla jsem docela dobře, cítila se jak moucha, když vyleze z jara z úkrytu na sluníčko.

Mezi tím, co jsem churavěla, odjel Ferko do Blagověščenska, které je dalších asi 1500 km vzdálené od Aldanu. Přijel nový slovenský, misijní dobrovolník Štefan. Když už mi bylo lépe, chodila jsem opět se Zuzkou do misijního domu. Den byl jako každý jiný, dopoledne vaření, domácí práce a odpoledne přicházely děti do orátka, ale moc jich nechodilo. Otec Emil mě jednou po obědě vzal ven autem, abych si aspoň trochu prohlédla Aldan. Dokonce jsme si vyšlápli takovou lesní cestičkou až na kopec k znaku městečka Aldan, sotva jsem tam došla, nohy se mi podlamovaly, nemohla jsem popadnout dech.

Vyprávěl mi, že Aldan byl kdysi jeden velký gulag, kde byli nahnání lidé různých národností, Poláci, Češi, Ukrajinci a další a další. Museli tvrdě pracovat v hrozných podmínkách v dolech na uhlí, diamanty či uran, také se tam těžilo a dodnes ještě těží a zpracovává zlato, drahé kamení apod. Vězni jeden po druhém umírali hladem, zimou a nemocemi. Ti, kteří přežili, nakonec v Aldanu zůstali, protože se neměli jak a kam vrátit. Chyběly jim doklady a peníze na cestu. Káceli stromy, aby si mohli postavit dřevěnky, pomáhali jeden druhému. Založili si rodiny a pomalu se městečko rozrůstalo. Dnes má Aldan téměř 20 tisíc obyvatel, jsou tu školy, pošta, Pravoslavný kostel, malá nemocnice a dostavěli si i novou polikliniku. Všude kolem je v každé dřevěnce obchůdek a v něm plno zboží, do některých jsme se šli podívat. Žasla jsem, co se tam u nich dostane koupit, prakticky všechno. Ovoce, to je tam strašně drahé a lidi to nekupují. Ještě před dvěma roky tam neměli nic, ale dnes jim zboží dováží Čína, všechno mají odtud i elektroniku, spotřební zboží, bytové zařízení, ošacení, boty, dokonce i auta. Lidé ale většinou kupují ojetiny, na nové nemají. Také z Japonska jim dováží všechno možné. Lidé mají ve svých domácnostech satelity, dokonce někteří i počítače, mobil má skoro každá bábuška. Aldan má velkou výhodu, že jim tam jezdí vlaky, takže zboží není až tak drahé, jako v Jakutsku. Spousta lidí si s tím, že mají k dostání všechno, nevědí rady, utrácejí a zadlužují se, protože chtějí mít to, co má ten druhý i na úkor toho, že nemají co jíst. Chodí pak žebrat do misijního domu o jídlo, chtěli by i peníze, ale ty jim misionáři nedávají. Také si potrpí na parádu, chodí moderně oblékaní, ženy boty na vysokých podpatcích, jak zdolávají hromady sněhu po cestě, to mi bylo záhadou. Sněhu je v Aldanu hodně a nejsou tam tak kruté mrazy, jako v Jakutsku. Ve městě mají plno kotelen, které vytápí i malé dřevěnky. Teplovodní roury jsou taženy po povrchu a obalené izolací, která po ta léta místy chybí, moc se tam o opravy domů či ostatního nestarají. Pokud nepřipadne během týdne sníh, tak ten původní je za chvíli černý od spadu z kotelen, působí to velmi depresivně. Nejhorší ale je, že mají všude několikanásobně překročený limit radonu, výparů rtuti a jiných škodlivin, ze zpracování zlata. Lidé tam hodně umírají na rakoviny, mají tuberkulózy, astma a jiné nemoci. Úřady to ale nezajímá, hlavně ne ty, kteří doly vlastní. Lidé umírají docela mladí, je tam hodně sirotků nebo jen jeden z rodičů se stará o děti. Také tam lidé hodně pijí alkohol, doma, u přátel nebo o samotě někde v tajze. Hospody tam nejsou. Kdo má z čeho, tak si vypálí kořalku sám. V létě je v lesích hodně lesních plodů, borůvky velké jako palec, maliny to samé, brusnice, lesní jahody a hub, co tam je. Otec Emil mi říkal, že to je ale v důsledku radonu, proto je toho tam tolik. Lidé nad tím nepřemýšlí, že je to od radonu, sbírají a sbírají, zpracovávají vše na zimu, aby měli co jíst. Prý i ryby jsou v řekách kontaminovány, ale kdo to zkoumá?

V Aldanu mají opravdu hezké a moderní vlakové nádraží, vzpomněla jsem si, jak jsem v loni u nás v Karlových Varech čekala na nádraží na příjezd vlaku s otcem Jozefem. Zeptala jsem se ho, jaké oni mají v Aldanu nádraží? Jen se usmál. Dnes už vím proč.

Otec Emil mě vzal i k jedné pani, ke které pravidelně misionáři jezdívají na návštěvu. Jmenuje se pani Nataša a má v pěstounské péči 9 dětí z dětských domovů a k tomu má doma ještě vlastní 3 chlapce. Z venku byl domeček docela malý, ale uvnitř zas tak malý nebyl. V předsíňce bylo na zemi plno bot a botiček, bylo mi hned jasné, že tam opravdu musí být plno dětí. Přivítala nás pani domu a dva psi s kočkou, pak přiběhly i děti. Uvedla nás do obývacího pokoje, děti se usadily kolem nás. Přišli i chlapci pani Nataši, to už jsou velcí kluci. Pani Nataša se na mě velmi těšila, že mě bude moct osobně poznat. Tolik dárečků, hraček a sladkostí dostávala od misionářů z mých balíků pro děti, moc jí to pomáhalo, protože těch peněz zas až tolik od státu nemá. Děvčata jsou už pomalu slečny, velmi dobře se učí, jedna dokonce bude zvěrolékařkou. Děti se nám jedno po druhém představily a řekly, jak se učí, co je baví, na jaký hudební nástroje hrají a čím by jednou chtěly být, zahrály nám na své hudební nástroje a jedna dívenka zatančila a to i přesto, že polovina z nich byla nachlazená, s rýmou a kašlem. Pak jsme udělali několik společných fotografií a společně se pomodlili. Pani Nataša nás pozvala ke stolu na čaj. Děti si už hrály ve svých pokojích. Žasla jsem, jak to všechno může sama bez muže zvládnout a že jí vůbec úřady děti svěřili do pěstounské péče, když byla rozvedená. Její manžel hodně pil. Zvláštní, na něco jsou jejich úřady hodně přísné a jen tak něco nepovolí a na něco ne, ale asi viděli, že se děti u pani Nataši budou mít lépe než v děcáku. Některé děti jsou sirotci, některé byly rodičům odebrány, protože se o ně nedokázali starat. Kuchyňku měla pani Nataša docela malou, tak jsem přemýšlela, jak to dělá, aby uvařila a upekla pro 12 dětí. Starší děti musí doma pomáhat a ty mladší se to od nich učí. Smekám, je to úžasná žena, ta pani Nataša.

Co čert nechtěl, druhý den jsem měla opět teplotu a bylo mi blbě. Pálily mě oči, škrábalo v krku a já tušila, že na mě přeskočil bacil od dětí. Nestála jsem za nic. Přesto jsem se v neděli vydala s otcem Emilem a Zuzkou autem do dědinky Chatystyr, kam každou neděli odpoledne misionáři jezdí sloužit mši svatou a to vždy u někoho doma. Cesta byla ještě horší než ta, po které jsme z Jakutska přijeli, místy byla ledovka a díra na díře, jenže jsme jeli super autem s automatikou a výborným pérováním, takže i když jsem na sedadle občas vylítla, tak to nebylo do tvrdého. Kolem samá tajga a krásný, bílý sníh, který se na sluníčku třpytil jako diamanty. Musela jsem si dát sluneční brýle, jak od té krásy bolely oči. Dvakrát nám přeběhla i liška přes cestu, jinak nebylo vidět živáčka. Konečně jsme dojeli do Chatystyru, sem tam dřevěnka, některé chaloupky byly moc hezké, na každé šopě satelit, ale jako by tam nikdo nežil, ani z komínů se nekouřilo. Přesto na nás u cesty čekala jedna bábuška s dětmi, které jsme naložili a jeli do chaloupky pana Andreje. Kolem oken měl vyřezávané, modré okenice, typické v ruských dědinkách. Usměvavý pan Andrej už na nás čekal, podal nám ruku a hned nás zval dál. V domku bylo teploučko, topí v takové pícce, od které vedou roury i do vedlejších místností. V obývacím pokoji byl zbytek rodiny, včetně Paši a stařičké bábušky. Člověk by nevěřil, kolik se do takové chaloupky vejde lidí.

Pan Andrej je moc šikovný člověk, na dvorku si dělal zrovna králíkárnu, prý zkusí pěstovat králíky, ve chlívku mi ukázal jeho domácí zvířata, měl tam slepice, berana, ovce a i kozu. Když jsem se ho ptala, jak přečkávají zimu, usmál se a ukázal mi na další pícku, kde ve dne v noci topí. Hm, tak vyhřívaný chlívek jsem u nás ještě neviděla, ale tady je Sibiř…. Bude mít prý i kachny, kuřátka a ty králíčky. Za domečkem v létě pěstuje rajčata, okurky, zeleninu, brambory a vše se mu urodí, je blízko řeka, vody je dost a tepla v létě víc jak dost a k tomu mají v létě také bílé noci. To pak roste velmi rychle, jen musí brzo vše sklidit, protože tam snad ani podzim není, přijde rovnou sníh a mráz a co nesklidí, zmrzne. Připomínal mi svým pěstitelstvím Mičurina. Sena na krmení nasuší dost. Má pušku a občas chodí do tajgy lovit zvěř. Pak to vyudí, nasuší i zavaří. Vyprávěl mi, jak se setkal v tajze s medvědem, který mu roztrhal jeho psa, jestli ho pak zastřelil, jsem se už nedozvěděla, protože nás otec Emil volal na mši. Při mši hrál otec Emil na kytaru a místní farníci zpívali evensky jejich melodické, krásné písničky. Malé děti si hrály vedle v pokojíčku, aby nerušily. Poznala jsem tam hračky, které jsem jim v balicích posílala, potěšilo mě to. Po mši nás pohostili, vypili jsme čaj a chvíli si ještě povídali. Pan Andrej mi říkal, že tam dál, za vsí je ústav s dětmi mentálně postiženými a tam také nosil hračky a sladkosti a jiné věci z mých balíků. Prý ještě před dvěma lety byla všude strašná bída a hlad a ty děti jim tam umíraly jedno po druhém, dnes už je to lepší, už je víc jídla a všeho. Moc mi všichni za balíky děkovali a byli rádi, že mě mohli osobně poznat. Chtěli, abych u nich aspoň do příští neděle zůstala. Jenže mně bylo čím dál hůř a s horečkou bych jim tam nebyla nic platná. Rozloučili jsme se, poděkovali za pohoštění a naložili ještě jednu mladou maminku s dětmi do auta, aby se s nimi nemusela brodit sněhem domů, chaloupku měli až na konci dědinky. Ty jejich malé, šikmooké děti jsou tak krásné, buclaté tvářičky a černé vlásky. Všechny děti, které jsem tam měla možnost poznat, mi připadaly daleko hodnější, skromnější a slušnější, než ty u nás. Myslím si, že to bylo a někde ještě je tou bídou a i tím, že musí rodičům pomáhat. Dokonce už prý mají lékaře v dědince, školu i obchod. Jinak jezdí autobusem nebo kdo má auto, tak autem do Aldanu, když něco potřebují. Vzpomínám si, jak nám otec Jozef vyprávěl na Svaté Hoře o této dědince, že tam není signál na telefon, že tam měli jen nějakou vysílačku, elektřinu tam neměli, lékařská pomoc žádná, tam nanejvýš mohl pomoct jen šaman. Také vyprávěl, jak tam měli jednou velkou povodeň na jaře a otec Jozef jim tam pomáhal zachraňovat, co se dalo a sám se tam málem utopil. Nalokal se bahna a pak mu bylo tak strašně zle, že nebýt náhodného vrtulníku, který tam pro někoho letěl, mohl umřít. Tak jsem si říkala, my u nás doma reptáme na doktory, na to, že včas nedojede sanitka s rychlou pomocí, že není dobré jídlo v nemocnici. Tady lidé potřebují také pomoc, ale nikdo jim tu pomoc nemůže poskytnout tak rychle, jak by ji potřebovali nebo se jim nedostane vůbec. Matky rodí děti doma s pomocí nějaké bábušky. Také vyprávěl, že děti svážejí do školy do Aldanu autobusem, ale když je velký mráz nebo hodně sněhu, zůstávají doma.

Lidé s infarktem mají smůlu a se zlomeninou si musí zajet až do Aldanu, protože výjezdy lékařů do dědin neexistují. Teď už to mají lepší, když mají lékaře v dědince, jenže s horšími případy si také neporadí. Tady si člověk teprve uvědomí, jak by si měl vážit toho, co u nás máme.

Do Aldanu jsme už jeli po tmě, bylo zataženo a velmi špatně bylo vidět na cestu. Led pod koly klouzal, na cestě žádné odrazky nebo značky, čeho by se mohl řidič držet a tak jsme i zabloudili, jeli jsme úplně jinam. Na to otec Emil přišel až později, zdálo se mu, že už jedeme nějak dlouho a nikde nic. Museli jsme se kus vrátit. Sám se divil, jak se mu to mohlo stát, když tudy jezdí tolik let. Konečně v dálce byla vidět pouliční světla Aldanu. Otec nás vyklopil před domem, do bytu jsem se tak, tak dopotácela, zase byla tma po chodbě a ten odporný smrad. Na bytě jsem si uvařila horký čaj, vzala Paralen a šla si lehnout. Ráno mi bylo ještě hůř, tak jsem zase zůstala v posteli. Už mě napadaly ty nejčernější myšlenky, že se těch nemocí nezbavím. Je fakt, že mi k tomu přispělo i to strašné ovzduší, venku jsem se mohla ukašlat, jak štípal kouř z kotelen a zase padal sníh, takže veškeré škodliviny člověk vdechoval.

Začala jsem pomýšlet na odjezd z Aldanu zpět do Jakutska. Tady přeci nemůžu zůstat! Jenže se musím rozhodnout rychle, než budou pukat ledy na Leně, jinak tu budu muset zůstat do konce května a kdo ví, zda i ne déle a co když ani nestihnu letadlo domů? Ferko se měl vrátit v Blagověščenska až za 14 dní, to je dlouho, aby mě vzal do Jakutska, a to už může být i zákaz přejezdu přes Lenu, ne ne, já musím vstát a jít se zeptat na autobusové nádraží, jestli pojede nějaký autobus do Jakutska. Tak jsem tam dosupěla, kašlala jsem jak tuberák. Až mě to trochu přešlo, zeptala jsem se pani u okýnka, zda pojede nějaký autobus do Jakutska a kdy. Pani mi k mému zděšení řekla, že jede poslední autobus v neděli a pak už autobusy jezdit nebudou. Hned jsem si koupila lístek a šla to říct otci Emilovi do misijního domu. Byl z toho dost špatný, prý mi chtěl ještě tolik míst ukázat v této oblasti a seznámit mě s dalšími lidmi, ale řekla jsem mu, že když mi není dobře, stejně bych neměla sílu někam cestovat. Sašu to velmi mrzelo, otce Gánovského, ale i Štefana. S tím jsem se ani moc nesetkávala, on stále něco v misijním domě opravoval, předělával, gruntoval dílnu i kotelnu, také v misijním nocoval. Dozvěděla jsem se, že i on je velmi nemocný, objevily se mu vyrážky po celém těle, má i teploty, oči krvavé, byl i na poliklinice u doktora, ale ten prý na něm zkouší všechno možné, ale nic nepomáhá. Štefan mi říkal, že také pomýšlí o tom, že buďto se vrátí na Slovensko nebo do Jakutska, kde je lékařská péče přeci jen na větší úrovni. Abychom v tom nebyli sami, Zuzka má celou dobu, co je v Aldanu, také zdravotní potíže, co už prý spolykala antibiotik, injekcí a stále je na tom hůř. Bolí ji klouby, záda, ruka, všechno, na bytě jsem si připadala, jak v apatice, chvílemi jsem si říkala, že je asi hypochondr. Dnes už vím, že opravdu nějaké zdravotní problémy měla, lékař jí řekl, že by měla odjet domů a tam se dát dohromady.

Zuzka poznala v Aldanu svou první a asi i životní lásku, Arsena z Arménie. V Aldanu bydlí s rodiči pár let, protože jeho otec je těžař zlata. Má s ním velké plány, chtějí se vzít a mít svatbu v kostele na Slovensku. Aby vůbec mohl Arsen dostat vízum a jet na Slovensko, musí si Zuzku vzít na úřadě v Aldanu, pak teprve složitou cestou dostane povolení k vycestování na Slovensko, ale zase na omezenou dobu, po kterou tam bude smět být a pak se zase musí vrátit a hlásit se na celní Policii v Aldanu, že se vrátil. Pak až po nějaké době může odcestovat opět na Slovensko. Moc těm podmínkám nerozumím, ale vím, že je v Rusku problém s jakýmkoliv povolením a záleží víc na štěstí. Chtěli by pak spolu žít na Slovensku.

V sobotu jsem se na dětské večerní mši sv. se všemi rozloučila i s pani Natašou a jejími dětmi, s místními farníky a s některými lidmi z Chatystyru, kteří se přijeli se mnou rozloučit, dostala jsem od všech plno dárečků na památku, misionáři mi udělili požehnání. Moc všechny mrzelo, že odjíždím, ale já nemohla jinak. V neděli ráno mě k autobusu odvezl Štefan a pomohl mi s krosnou do autobusu. Při loučení mi řekl, že asi s Ferkem přijede do Jakutska, až se bude vracet. V 8 hod. jsme odjížděli z Aldanu. Autobus byl menší než ty naše, připomínal mi autobusy z 60 let, takové pevné, samé železo, žádný plast i sedadla byla na železných konstrukcích, koženkové, oškubané a špinavé, ale zaplať Bůh, měl 4 kola a jel, to bylo pro mě důležité, skutečně jsem se už těšila, že změním to nesnesitelné ovzduší a klíma. A že ještě přejedeme led po Leně! V autobusu nás bylo 6 i s řidičem, topení hřálo – venku byl dost velký mráz. Jen dveře držely silou vůle, při každém naskočení se udělala škvíra a dost táhlo z venku, ale já už byla zvyklá na ledacos. Cesta ubíhala jen pomalu, silnice byla místy už suchá a tak se zase strašně prášilo dovnitř, když před námi jel kamion nebo jsme nějaký míjeli. První odpočinková zastávka byla v nějaké dědince, kde na kraji stály dvě kadibudky. Už jen ten pohled na ně mi naháněl hrůzu, vrata tam byla jen opřená, asi je také někdo vyvrátil. Zvolila jsem raděj zákoutí mezi neskutečným nepořádkem, co lidé povyhazovali pod okny svých domečků, ujistila se, že mě nikdo nevidí, a když už jsem chtěla odejít, zjistila jsem, že na mě celou dobu čumí smečka psů, no jak já byla rychle v autobusu, srdce pomalu v kalhotách. K infarktu jsem neměla daleko. Na příští zastávce jsem už zůstala v autobusu. Přes poledne svítilo sluníčko, docela bylo i teplo, myslím si, že bylo jen málo pod nulou. Cesta mi připadala nekonečná. Najednou se zatáhlo a byla chumelenice. Řidič jel pomalu, klouzalo to. Nebylo vidět na krok. Ani jsem nezpozorovala, že už přijíždíme na Lenu, řidič i ostatní se pokřižovali a já se začala modlit, abychom šťastně přejeli, protože led byl jak kaše, místy už jezera vody, to člověk netušil, jestli je ještě led nebo není, kymáceli jsme se ze strany na stranu, no pocity se nedají vypsat, to se musí prožít. Potkali jsme jen menší auta, která se na ledě kymácela ještě víc, jako náš autobus. Stmívalo se, nebylo už skoro nic vidět, když jsme konečně vyjížděli na druhý břeh. Tam bylo zase rozježděné bláto a řidičovi podkluzovaly kola, musel tedy kola podkládat dřevěnými poleny, které měl v autobuse. Jeden pán mu šel pomáhat, aby nemusel stále vycházet ven.

Přisedla si ke mně jedna pani a vyprávěla mi, že se před lety na Leně utopil její bratr i s autem, myslel si, že ještě po ledě projede, ale neprojel. Kolik se už na Leně utopilo lidí. Od té doby se tato pani neodvážila přes Lenu přejet, ale dnes musela, jede prý za dcerou, kterou už víc jak 10 let neviděla.

V Jakutsku na autobusovém nádraží mě čekal otec Jozef. Měl velkou radost, že jsem se vrátila, měl o mě starost, když slyšel, jak jsem tam nemocná. Zavolal místní taxi a odjeli jsme rovnou na byt, pomohl mi s krosnou a dal mi požehnání na klidnou noc. Jé, jak já byla ráda, že jsem zpátky, na pohodlné posteli, sama v pokojíčku, Aničky doma ještě nebyly, ale za chvíli přišla nová dobrovolnička Elenka, která přijela asi týden po mě, také na 3 měsíce.

Ještě dva dny jsem nevyšla z bytu a ležela a ležela, abych se z té chřipky dostala, když už mi bylo lépe, tak jsem chodila zase ráno v půl osmé, buďto na ranní mši do kostela nebo rovnou na ranní chvály do kaple v misijním domě. Otec Ferko mezi tím, co jsem tam nebyla, odjel na dovolenku domů na Slovensko, mnich Ferko se ještě z Aldanu nevrátil a tak jsme tam byly samy s otcem Jozefem. Já se dál ujala vaření a jiných domácích prací, bylo mi už docela dobře. Také jsme se střídaly v návštěvách nemocných, postižených mrtvicí u nich doma, otec Jozef jim dal sv. přijímání a chvíli si s nimi povídal a četl jim z Písma, my mezi tím trochu nějak uklidily a co bylo třeba. Pak společně vypili čajík, pomodlili se a šli zase do misijního domu. Když jsem neměla moc práce, chodila jsem se seznamovat s městem, nebylo kam zabloudit, na obrovském náměstí byla na podstavci v nadživotní velikosti socha Lenina s napřaženou rukou, jako by ukazoval směr. Ve městě je několik ministerstev, institucí, muzeí, škol, mají i vysoké školy, na druhé straně města je veliká nemocnice, kterou postavili Němci a snad i tam jsou němečtí lékaři spolu s místními. Mají dva skvostné Pravoslavné kostely a modlitebny jiných vyznání. V rameni Leny je velký přístav. Ve městě jsou vidět stavby nových domů moderního stylu, celoskleněné a různé, dokonce jsem viděla, že i zateplují jako u nás polystyrenem budovy a dávají plastová okna. Všechny i ty nové budovy stojí na železobetonových pilířích, jen to už u těch nových budov není vidět, protože je kolem dokola uměle vytvořené takové zdivo, vypadá to velmi přirozeně a ještě to splní účel, že se tam nebudou zdržovat pod domem bezdomovci, opilci či smečky psů, jak je to u starých paneláků. Mezi moderními stavbami jsou ještě vidět staré, dřevěné, polozbořené domky i patrové chalupy, ve kterých bydlí lidé. Byty jsou v Jakutsku velmi drahé, hlavně v těch nových domech. Lidé si berou půjčky, ale kolikrát je pak nemají z čeho splácet, hodně se v Jakutsku zadlužují. Neslyšela jsem od místních lidí, že by byla v Jakutsku nezaměstnanost, zatím, kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Problém je, že se mladé rodiny často rozvádějí, Jakuté nejsou na manželský život, milují volnost a nemít zodpovědnost. Pak to mají se splácením dluhů velmi těžké, kolikrát přijdou o všechno. Ve městě jsou i hotely, ubytovací zařízení, plno moderních obchodů, ještě i hodně pultových prodejniček a samoobsluh. Potraviny jsou velmi drahé, nejvíc maso a zelenina.

Velmi drahé je oblečení na děti, sportovní oblečení, boty a vůbec všechno je tam o hodně dražší než u nás. Také jsem musela občas něco dokoupit na vaření a tak jsem nevycházela z údivu, kolik co stálo, např. 1 l mléka 70,- rublů, měkký tvaroh 200 g 90,- rublů, máslo to samé, 300 g šiška salámu 800,- rublů, 1 kg jablek 180,- rublů a např. 1 kg rybízu z Číny 1.400,- rublů a to samé třešně. Když si vezmu, že za naši korunu jsem měla necelé 2 ruble, tak to opravdu bylo velmi drahé. Koupila jsem jen to nejdůležitější, ovoce se nekupovalo vůbec. Dost se vyplatilo kupovat např. máslo v 5 kg balení nebo brambory, mouku či rýži ve velkých pytlích. Z čerstvé zeleniny se dostala koupit jen mrkev, cibule nebo česnek. Nebylo mi jasné, jak zdejší lidé z průměrného platu 15 tisíc rublů mohou vyžít. Městská doprava stojí 15 rublů, která je jednotná pro všechny, nikdo slevu nemá, platí se u řidiče a nikdo jízdenku nedostane. Jezdí takové menší autobusy maršrutky, které jsou uvnitř hodně špinavé, ale to nikdo neřeší, hlavně, že to jede. I to byl jeden z důvodů, proč všichni chodí v tmavém oblečení. Silnice po městě jsou hodně vymleté a tak se maršrutka po nich potácí, jako bárka na rozbouřeném moři. Na každé křižovatce jsou semafory, které všichni respektují. Když je zelená pro pěší, tak se tam ukáže kráčející zelený panáček, vedle něho je světelný ukazatel vteřin, který pípá a odpočítává vteřiny. Když se blíží konec, panáček začne utíkat, pípání se zrychlí a to už každý ví, že nesmí vkročit do silnice. Moc se mi to líbilo. Město se jen tak pěšky nedá z jednoho konce na druhý přejít, je to moc daleko. Jakutsko je hlavní město Jakutie a má 200 tisíc obyvatel. Nemohla jsem si zvyknout na ten neskutečný nepořádek, kam se jen člověk podíval. Otec Jozef mi říkal, že kdybych tam byla tak rok, zvykla bych si. Nejhorší to bylo, když roztál poslední sníh. Že to těm místním, moderně a čistě oblékaným lidem nevadí? Prý vadí a stydí se za to a jsou velmi neradi, když si to někdo fotí. Že jim nevadí i ty stovky potulných psů, kteří jsou téměř u každého domu, u každého obchůdku, kde čekají, kdo jim co hodí. V zimě jsou v domech na chodbách, br! V létě, když už jsou psi venku, tak je z aut myslivci střílejí. Noviny jsou plné psích fotografií s cedulkami na krku a na nich mají napsáno: Pačemu vy nas strelajetě. Asi to moc humánní není, ale co s tím? Útulky nikdo nevede, kam by se mohli dát, domů je nikdo nechce, je to těžké, moc. Občas se stane, že člověka napadnou.

Těsně před velikonocemi se vrátil mnich Ferko i se Štefanem z Aldanu. Přes Lenu jeli v noci, kdy byl ještě mráz, ale už ne tak silný, led byl moc špatný. Přejezd byl už jen na vlastní riziko a oni to riskli. Tak tomu se říká odvaha v tom pravém smyslu slova!! Štefan musel přijet, jeho zdravotní stav nebyl dobrý, vyrážku měl stále a nebylo mu dobře. Rozhodoval se mezi návratem domů a návštěvou kožního lékaře v Jakutsku. Nakonec zůstal. Mnich Ferko se ale musel vrátit do Aldanu, otec Emil odjel na dovolenku na Slovensko a v misijním domě zůstal sám stařičký otec Gánovský, kterého se tam báli nechat samotného. Jeden den měl na to, aby vyřídil důležité věci, které na něho čekaly, udělal nám velký nákup na velikonoce a k ránu odjel zpět i s jednou z Aniček, protože i Zuzka byla v Aldanu sama. S někým takovým, kdo riskuje svůj život i život toho druhé, jsem se nikdy nesetkala. Bohu dík, přejeli, poslali sms.

Velmi často chodili do misijního domu tuláci, kteří neměli co jíst, byli bez peněz, dokladů, nemytí, v roztrhaných hadrech a bez jakékoliv naděje, že by jim mohl někdo jiný pomoct. Otec Jozef se jich vždy ujal, poprosil mě o teplé jídlo pro ně a nějaké ošacení. Peníze jim ale nedával, protože věděl, že je propijí.

Také přicházela dost pravidelně jedna malinká Jakutka, byla prý vdaná a měla dítě, které jí ale vzali do ústavu, manžela měla v kriminále. Potřebovala hlavně peníze, prý aby mohla koupit manželovi jídlo do vězení. Když se jí manžel z vězení vrátil, měl otevřenou tuberkulosu a putoval rovnou kamsi do nějakého sanatoria. Jenže ta Jakutka chodila za otcem Jozef pravidelně pro peníze, občas jsem jí dala nějaké jídlo, otec jí omlouval, že zná i její rodiče a že jsou velmi chudí, no ale krabička s cigaretami jí čouhala z tašky, tak si myslím, že možná té pomoci i zneužívala, kdo ví. Dost jsem se bála, aby nám nedonesla tuberu do misijního domu, ale ona tvrdila, že je zdravá. Poznala jsem na vlastní oči, jakému nebezpečí je otec denně vystavený, ale on se nebál ničeho, protože chtěl těm lidem pomoct a věřil, že ho Bůh ochrání.

Jednou v týdnu byla v kostele před mší sv. křížová cesta, kterou vedl otec Jozef. Moc se mi líbily obrazy každého zastavení. Měla jsem klíče od kostela, každý den jsem šla dřív, abych si mohla v klidu obrazy prohlížet a v tichu prožívat utrpení Ježíše. Osobně jsem se s umělcem, který obrazy namaloval, znala. Chodil v neděli na mši i s rodinou. Obyčejný, skromný a milý člověk.

Každou sobotu po večerní mši byl úklid kostela. Sice ve všední den chodilo velmi málo lidí, někdy jsme tam byli sami, ale našlapalo se. Po úklidu jsme pak šli do klubovny v misijním domě, kde jsme se scházeli s místními lidmi na přednášce Poláka Michaela, o jakutských zvycích, kultuře a šamanismu. Michael byl katolík, chodil k nám do kostela a postupně jsme se o něm dozvěděli, že je v Jakutsku služebně na rok a studuje a zkoumá jejich kulturu a pak tyto poznatky v Polsku zpracovává spolu s ostatními badateli. Otec Jozef ho oslovil, jestli by nám nechtěl vyprávět o tom, co vyzkoumal a zjistil a on velmi rád jeho pozvání přijal. Stal se našim kamarádem a přítelem, chodil i v týdnu mezi mládež, na výlety a pochody s nimi, stal se našim hostem u jídelního stolu. Byl za všechno nesmírně vděčný. Dozvěděli jsme se, že žije ve velmi skromných podmínkách v pronajatém bytě, většinu peněz posílal jeho čtyřčlenné rodině do Polska. No tatínka si asi děti moc neužijí, je stále na cestách, v jeho 40 letech procestoval mnoho zemí za stejným účelem.

Na Michaelovy přednášky začalo chodit čím dál víc lidí i z Pravoslavné církve, prý by jim takové přednášky Vladyka nedovolil, chodili k nám i lidé, kteří jsou dodnes vyznavači šamanismu, rychle se to mezi lidmi rozneslo a každý spěchal se něco dozvědět. Jakuti jsou velmi dychtiví po poznání, zajímá je všechno. Přišel k nám i jeden Budhista. Žasla jsem nad tím, jak si ti lidé mezi sebou rozuměli a tolerovali názor druhých. Chodila mezi nás také

jedna studentka z Anglie, která se zabývala tím samým, co Michael a také tu byla v rámci studie na rok. Michael uměl dobře mluvit rusky. Otec Jozef byl velmi rád, že si našlo tolik lidí cestu do misijního domu, že poznal spoustu nových lidí a navázal i potřebné kontakty. No a já zase přispěla k dobré pohodě všech mými voňavými koláči a horkým čajem. Prý v životě nic takového nejedli, moc jim chutnaly. Přednáška i diskuse se kolikrát protáhla až do nočních hodin, pak jsme ještě po cestě do svých domovů pokračovali v povídání. Horší pak bylo moje nedělní vstávání, kdy jsem musela z bytu sama odcházet brzo, abych do 11 hodin stačila uvařit a upéct. Děvčata si chtěla pospat a tak mi nezbývalo, než vyrazit do misijního domu sama. Ulice byly prázdné, kdo by tak brzy chodil ven, tma a zima. Ledový vítr mi vháněl slzy do očí, že jsem ani neviděla na cestu. Pane Bože, jen ať nepotkám ty psiska, koho bych se dovolala, kdyby mě napadli. Pořád jsem se otáčela, jestli za mnou nejdou. Nebyli slyšet, neštěkali. Jak jsem byla ráda, že aspoň projelo nějaké auto. Někdy se mi stalo, že mě psi doprovázeli až k domu, ale nikdy mi nic neudělali. Zvykla jsem si na ně, ale bát jsem se jich nepřestala.

Štefan si vyběhával doktory a bylo mu i líp. Já se dala do pečení beránků a cukroví na Velikonoce. Děvčata se Štefanem vyfoukaly vajíčka, které pak různě zdobily. V Jakutsku mají velmi dobré nálepky na vajíčka s krásnými motivy. Natrhala jsem březové větévky a na ně několik vajíček navěsila. Větévky však do velikonoc neudělaly ani jeden lísteček. Škoda, mohlo to být hezčí. Cukroví jsem musela před děvčaty i Štefanem schovat, jinak by na Velikonoce nebylo nic. Na byt jsem většinou odcházela dřív než oni a tak pak hledali a hledali, ale nenašli. Byla to legrace.

V komunitě jsme spolu mluvili slovensky, ale i tak jsem dělala pokroky v ruštině. Škoda, že jsem se nikdy nenaučila anglicky, s angličtinou bych se domluvila i tady, studenti ji mají jako povinný jazyk.

Velikonoční počasí nic moc, v noci mrzlo, přes den mlha, syrovo a plno bláta. Děvčata se Štefanem připravily v kostele Boží hrob, nanosily kytky v květináči z misijního domu. Nacvičili si čtení pašijí. Poprosila jsem Štefana, jestli by nevyrobil dřevěnou klapačku, místo zvonků na Zelený čtvrtek. Udělal dvě i pro Mišku. Kolem kostela jsem uklidila, papíry, petky a flašky, co tam kolem jdoucí naházeli. Jak slezl sníh, byl všude šílený nepořádek.

Zelený čtvrtek, Velký pátek. Hodně lidí přicházelo do kostela. V šatně si odložili kabáty a bundy, protože bylo v kostele teplo. Všichni se navzájem zdravili a podávali si ruce.

Když jsem šla večer na Velký pátek z kostela domů, nevěřila jsem vlastním očím, všude po ulicích bylo uklizeno a nepořádek byl ve velkých pytlích. Už se mi začalo v Jakutsku líbit.

Bílá sobota, vzkříšení, které je pro Jakuty největším svátkem Velikonoc.

Velikonoční obřady jsou v Jakutsku stejné, jako u nás. Na Bílou sobotu se lidé sešli před kostelem ve 21 hodin. Měli jsme dost velký oheň, paškál jsme s Ankou přivezly ze Slovenska. Lidé měli v rukou tenoučké svíčky, dětem se rozsvítila ta jejich šikmá očka a se zatajeným dechem pozorovaly, co otec Jozef dělá a čte. Nebe bylo plné hvězd a mrzlo. Když jsme šli zpět do kostela, lavice byly plné a stále lidé přicházeli. Po skončení obřadů si všichni navzájem podávali ruce, objímali se, radovali a volali několikrát za sebou: „Christos vaskres, Christos vaskres!“ Otec Jozef si také s každým podal ruku a pak všechny pozval do společenských místností v kostele na pohoštění. Připravili jsme pro ně cukroví, koláče a jiné dobroty, lidé také v rámci svých možností něco přinesli, děvčata hrály na kytary, zpívaly se písničky, lidé se radovali, povídali si, úžasná atmosféra. Nikdo nikam nespěchal, jen děti, které byly ospalé, odjely s někým domů. K ránu jsem požádala Štefana, aby mě doprovodil domů, protože jsem musela brzo vstávat. Po ulicích chodilo hodně lidí, ti zase buď šli nebo se vraceli z Pravoslavných kostelů, kde obřady Vzkříšení trvají až do rána a málo kdo tam vydrží celou dobu.

Ráno Velikonoční neděle bylo velmi mrazivé, tma, nikde nikdo, kdo by taky chodil po venku. Modlila jsem se, abych nepotkala žádného psa. Nepotkala jsem, asi také vyspávali. Bylo takové posvátné ticho. Uvařila jsem a napekla čerstvé koláče, určitě otec Jozef zase někoho na oběd pozve, nikdy jsem nevěděla, kolik nás u oběda bude a tak jsem vždy navařila víc. Připravila jsem slavnostní stůl v jídelně a v 11 hod. jsem šla na mši sv. V kostele bylo příjemné teplo, lidé se zdravili podáním ruky a se slovy Christos vaskres. Ten přístup lidí jeden k druhému mě nepřestal dojímat, škoda, že to tak není u nás. Mše svatá probíhala v radostném duchu, vždyť Kristus vstal z mrtvých! Po mši jsem běžela do misijního domu, abych vše ohřála k obědu, než ostatní přijdou. Rozsvítila jsem svíčky a zazvonila na zvoneček, aby šli všichni ke stolu. Přišli i pozvaní hosté. Myslím si, že slavnostnější atmosféru Velikonoc jsem doma nezažila, jako tady. Spokojenost a radost byla vidět v každé tváři. Dlouho jsme si pak spolu povídali, než jsme se rozešli domů. Venku padal sníh, vločky jak dlaň veliké, nebylo vidět na krok. Nechtělo se mi domů a tak jsem se procházela ulicemi až do setmění. Kdo ví, jak je dnes u nás doma? Pondělí Velikonoční se v Jakutsku neslaví, je normální pracovní den. V naší komunitě jsme ho oslavili tím, že jsme se všichni vydali pěšky do tajgy na misijní chatu. Šel s námi i otec Jozef. Byla docela zima, ale chůzí jsme se zahřáli. Nikde ani živáčka, ticho. Jako by v té tajze nic nežilo. Žádný ptáček, žádné zvířátko. Najednou byl v dáli slyšet štěkot psů. Prý tam hluboko v tajze žijí chovatelé psů, kteří cvičí psy na lov medvědů. Jednou za rok se někde tam sejdou zájemci o koupi psů, chovatelé přivezou hladového medvěda, kterého přivážou na dlouhý řetěz a psy pustí a ti na něho dorážejí, stane se prý, že medvěd psy ošklivě zraní, ale i medvěd je pokousaný od psů. Hodnotí se hlavně bojovnost psů a podle toho si je pak zájemci kupují. Otec Jozef jediné auto, co projelo stopnul, byli to nějací lovci a zeptal se jich, kdy se

ten souboj s medvědem koná a oni mu řekli, že už to bylo. Také jsme při cestě míjeli takové pomníčky na památku těm, kteří v těchto místech zahynuli, prý většinou umrzli, ale také se vybourali autem, když řídili opilí. V jednom místě stálo několik šamanských totemů a na větvích se třepotaly fáborky, to když někdo jede nebo jde okolo, tak se u těch totemů zastaví a přidá svůj fáborek, aby ho prý duchové chránili. Byly tam i poházené peníze, ale ty se nesmí zvednout, jinak by to tomu dotyčnému přineslo neštěstí. Cesta nebrala konce. Otec Jozef vzpomínal, že bychom měli projít i kolem nějakého bývalého pionýrského tábora s chatičkami a pak, že už to nebude daleko. Když jsme šli kolem tábora, všude byly zatlučené okenice v chatkách, pusto a prázdno, vypadalo to, že už tábor nikdo nevyužívá. Škoda, je v tak krásném prostředí, kousek dál bylo i zamrzlé jezírko na koupání. Prošli jsme ještě takovou lesní cestou kolem začínající chatové oblasti. U některých chat měli lidé postavené i skleníky a fóliovníky, prý přes léto v chatkách bydlí. Ještě jsme se přebrodili v rozbředlém sněhu a už jsme byli u misijní chaty. Dřevený plot byl povalený, branka zamknutá, ale asi někdo chatu navštívil. Poschoďová dřevěná chata, dřevěné chodníčky, ohniště, baňa a kadibudka. Kolem dost velký pozemek. Chatu celý rok nechávají odemknutou, aby když tam už někdo vleze, neudělal ještě větší škodu. Bylo vidět, že tam někdo přespával, ale v mrazech by tam zmrznul. Štefan posbíral pár haluzí a udělal oheň. My holky nic netušíc připravovaly svačinku, když v tom chlapi na nás vyběhli s pomlázkou, kterou si tajně nesli v batůžkách. To bylo křiku, ale utéct nebylo kam, tak nás vyšupali a my jim za to dali svačinu. V létě musí být na chatě moc hezky. O prázdninách tam děti a mládež farníků tráví prázdniny, střídají se, aby si to všichni mohli užít, bývá tam s nimi mnich Ferko a misijní dobrovolníci. V kontejneru u baně mají zamknuté kuchyňská vybavení a i potraviny, spacáky apod. Baňa – to je taková ruská sauna.

Potom jsme se vydali na „výšku“ to je z dřevěných kůlů postavená vysoká rozhledna, na kterou se leze po žebřících. Byla asi 2 km od chaty, už z dálky ji bylo vidět. Přišli jsme k takovému obydlí, kde bylo zase plno psů, několik zbořených dřevěných domků a nepořádek kam jen oko dohlédlo. Šel nám naproti nějaký mužík a my se ho zeptali, jestli můžeme vylézt na „Výšku“. Otec Jozef si s ním povídal, kolem nás běhali a štěkali psi. Mužík je okřikl, tak dali chvíli pokoj. Mladí už šplhali na rozhlednu, foukal velmi studený vítr. Já zůstala dole, nějak se mi nahoru nechtělo, byla to strašná výška, prý přes 30 metrů. Rozhlížela jsem se tak kolem, co je všude harampádí, to by si naši bezdomovci a jiní tady užili, co by našli železa do sběru, staré vraky aut, traktorů, ledniček, kamen, plechových van a všeho možného, tady to asi zůstane na věky, sběrny v Jakutsku nemají. Myslím si, že to tam navozili i chataři.

Cestou zpět jsme zpívali a modlili se růženec. Silnice byla samé bláto z tajícího sněhu, je to jen udusaná hlína s kamením. To musí být prachu, když to uschne a začnou jezdit chataři na chaty. Kus před Jakutskem už byla asfaltka, ještě kopec dolů a byli jsme u zastávky městského autobusu, který naštěstí za chvíli jel. Cesta maršrutou trvala hodinu, ani se nám

nechtělo vystupovat, jak nás nohy bolely. Ještě kus pěšky k misijnímu domu. Stejně to bylo krásné Velikonoční pondělí! Škoda, že ho místní neslaví a musí do práce a děti do škol. Zase oproti nám mají víc svátků v roce. Jakuti milují jakýkoliv jejich státní svátek a rádi se setkávají a oslavují vše tancem, písněmi a koncerty. Vstupné je v ten den všude bezplatné.

Štefanovi se jeho zdravotní potíže nezlepšovaly, někdy bylo lépe a někdy zase ne. Nakonec se ale rozhodl, že domů pojede, až mu bude končit pobyt, protože byl s námi rád. Udělal hodně práce, co bylo kde potřeba opravit, udělat, se vším si věděl rady. Dokonce byl tak šikovný, že z jabloneckých korálků, které se daly v Jakutsku koupit, tvořil krásné ozdůbky pro děvčata, prstýnky, náramky, růžence, ze dřeva zase na soustruhu vyrobil náušnice, které pak Márinka, místní slečna namalovala, Uměl i dobře vařit, ale na to mu nezbýval čas, byl rád, že vařím já. Místní ženy projevily zájem o kurs pečení a tak jsem každou sobotu odpoledne s nimi pekla buchty, koláče a jiné. Do všeho se zapojily, byly moc šikovné. Pak si u čaje v jídelně svoje výtvory ochutnaly, povídaly jsme si a byla legrace. Myslím si, že to setkání pro ně znamenalo víc, než samotné pečení buchet.

Těsně po Velikonocích se stala smutná událost. V ubytovně, nedaleko od misijního domu, umřela do rána mladá žena, bylo jí 36 let. Otec Jozef ji velmi dobře znal a hlavně maminku, která žije v Aldanu a opatruje její 2 děti, které má každé s jiným mužem. Odjela od nich do Jakutska hledat novou lásku, jenže pokaždé ji buď ten muž bil, nadával ji, nebo byl věčně opilý a tak i ona hodně pila, aby si ten žal prý utopila v alkoholu. S dětmi a matkou se téměř neviděla, protože na cestu domů neměla peníze, ani nevím, jestli chodila do práce. Prostě se upila k smrti. Otec tam hned, jak se to dozvěděl od toho jejího chlapa, běžel i s Ankou, aby jí ještě nějak ošetřili, než jí odvezou do márnice. Otec to velmi těžko nesl. Její matka se mezi tím vydala na cestu z Aldanu do Jakutska, aby její tělo převzala a nějak přepravila zpět do Aldanu, kde chtěla, aby byla pochovaná. Otec Jozef se modlil, aby se matka ještě dostala po ledě přes Lenu, ten už musel být velmi křehký. Štěstí bylo, že v noci bývaly ještě vysoké mrazy, tak co přes den roztálo, v noci přituhlo. Když se matka zesnulé konečně objevila v Jakutsku, otec Jozef s ní vyřizoval všechny papíry k převozu, vystěhovávali i tu ubytovnu, moc toho tam nebylo, ty věci dali k nám do misijního domu. Jenže jak se dostat suchou nohou i s rakví zpět přes Lenu do Aldanu? To uplynulo několik dní, ledy prý už na Leně začaly pukat a v Aldanu čekal vykopaný hrob. Peníze matka neměla a tak všechno platil otec Jozef. Převoz rakve přes Lenu chtěl řešit otec tak, že by vzal lano, rakev by si přivázal k tělu a pěšky by po těch krách s ní snad přešel, no to jsme mu ihned rozmluvili, takovou oběť nemůže udělat, aby se ještě i s rakví utopil! No dopadlo to tak, že se objednalo takové vojenské vznášedlo, je to loď v předu s velkou vrtulí, která se jakoby nadnáší nad překážkami a ta, že přepraví matku i s rakví na druhý břeh a tam už bude čekat mnich Ferko, který v té době byl v Aldanu a odveze je Uazykem do Aldanu. Otec jel s matkou a rakví taxíkem až k břehu Leny,

tam rakev pokropil svěcenou vodou, pomodlil se za její duši a vrátil se zpět do Jakutska. Několik dní jsme otce Jozefa neviděli, občas napsal sms, že je mu špatně a že bude odpočívat. Další rána pro něho přišla záhy, otec Ferko, co odjel na Slovensko na dovolenku napsal mailem, že už se zpět do Jakutska nevrátí.

První máj, svátek práce slaví Jakuté s velkou pompéznou, od rána hraje v místním pouličním rozhlase vojenská hudba, davy lidí přichází do centra města a řadí se do prvomájového průvodu spolu s alegorickými vozy, na kterých jsou makety raket s Gagarinem, obrovské plakáty s Leninem, s Putinem i Medveděvem, na ramenou nesou vlajky a také jsem potkala člověka s vlajkou, na které byl Stalin. A tak jsem si připadala, jak Alenka v říši divů. Školní děti v jejich krásných oblečcích, děvčátka s mašlemi ve vlasech. Studující mládež, zaměstnanci podniků, mladí policisté, také staří partyzáni v uniformách s medailemi na prsou, podpírající se o hůlky a s hrdostí v očích a všude plno balónků a umělých květin, kterými pak lidé mávají. Všichni musí do průvodu povinně, jak to bývalo u nás, zavzpomínala jsem na ty časy, jak jsme nechtěli, ale museli. Jenže tady sice musí, ale chtějí, je to pro ně taková hrdost. Oslavy jsou pak na obrovském náměstí Lenina s proslovy státníků, které končí snad někdy v noci.

Oslavy 9. května, dne osvobození, jsou také velkolepé. To se zase všichni sejdou na jiném náměstí, kde jsou hlavně ti staří, vojenští veteráni s medailemi na prsou, divila jsem se, kolik se jich tam sešlo. Vyhrává vojenská hudba, jsou proslovy, pak na pódiu tančí různé folklórní skupiny i děti, lidé tleskají, tančí a baví se. Oslavy končí půlnočním obrovským ohňostrojem.

Před rokem právě v době oslav 9. května se stala pro Pravoslavnou církev velmi smutná událost. Vladyka při bohoslužbě dostal infarkt, a i když věřící mobilem ihned volali do nemocnice pro pomoc, tak jim bylo sděleno, že všechny sanitky jsou na náměstí, kde probíhají oslavy osvobození. Sanitky zatím nemají vybavené vysílačkami a ani materiálem rychlé pomoci, takže než se do církve dostala nějaká sanitka, vladyka byl mrtev. Zúčastnila jsem se v ruském divadle vzpomínkové piety. Byla jsem překvapená, kolik tam bylo lidí, církevních hodnostářů a státních představitelů. Běžel film vladykova života, mezi tím hrály různé skupiny s balalajkami, zpívali a hlavně se řečnilo. Mezi vzácné hosty patřili i sourozenci vladyky, kterým pak nový vladyka předal pamětní dar. Vladykovi v době jeho mučednické smrti bylo 47 let.

V Jakutsku mají stále nějaké vzpomínkové akce, hodně svátků jak státních, tak i pravoslavných nebo jakutských. Lidé si na slavení svátků velmi potrpí. V našem misijním běžném životě jsme ani jejich svátky moc nevnímali, den byl jako každý jiný se stejným programem. Občas misijní dobrovolníci vymysleli pro mládež různé sportovní turnaje např. ve stolním tenise. Bylo několik družstev, řekly se jim pravidla a mladí se snažili ze všech sil, aby vyhráli. Jakuté jsou soutěživí a mají v sobě touhu být nejlepší. Po skončení dostali podle

umístění věcné ceny a byli pozváni na pohoštění. V bibliotéce byl pro ně připravený čaj a koláče, které zmizely během chvilky. Občas také dobrovolníci připravili spolu s otcem Jozefem pro tu stálejší mládež, která chodila pravidelně do klubovny, nocovačku. Sešli se večer v klubovně, zpívali při kytarách, měli soutěže, sportovní vyžití, různé úkoly, také strávili několik hodin v kostele při modlitbách a pak k ránu ulehli do spacáků v klubovně a spali. Vždy tyto akce měli ze soboty na neděli. V neděli jsem pro ně pak po mši připravila společný oběd i pro nás pro všechny.

Blížilo se období tání ledu na Leně, tak zvaný Ledochod. Ledy už pukaly daleko dřív, ale zase se v noci mrazem pospojovaly nebo jen tak, tak držely pohromadě. To je také nezapomenutelný zážitek. Musí se to sledovat, tam záleží na každé hodině, kdy to začne a nikdo to předem neví. Musí se jet hodně daleko za město, asi 40 km, do vesničky Tabok a ještě dlouho pěšky, kde je řeka nejblíže a je ji dobře vidět z kopců. 12.5. ve čtvrtek to vypuklo, běželi jsme na autobus, který zrovna do Taboku odjížděl. Míjelo nás hodně aut i pěší, všichni spěchali, aby viděli tu podívanou, která se rok co rok opakuje. Konečně jsme dorazili na místa, odkud jsme mohli všechno pozorovat. Ještě jsme vyšplhali na velký kopec, na kterém kvetly tisíce krásných žlutých květinek – podsněžníků. První znamení jara. Pohled na Lenu a praskající, skučící obrovské kry ledu, které do sebe narážely, odtrhávaly se od sebe, ten se nedá popsat, to se musí vidět. Je to síla. Hodně se ochladilo, myslím, že i mrzlo, ale to prý bývá, když jde Ledochod. Přesto komáři štípali jak diví, bylo jich všude plno, ani nebzučeli, asi neměli čas, jen sáli a sáli. Nepomáhaly ani repelenty, které jsme měli s sebou. Udělali jsme několik snímků na památku a raděj šli zase na autobus, doufali jsme, že nějaký pojede. V dědince byly některé chaloupky moc hezké, ale také polozbořené a zanedbané. Kolem nás pobíhali psi, štěkali jak diví. Byli asi vyděšení z toho frmolu, co tam projelo aut. Prach se vířil na hliněné silnici, sotva jsme viděli na cestu. Na návsi mezi odpadky a starými vraky aut a všeho možného jsme si našli naskládané kmeny stromů, na které jsme si sedli a čekali. Jízdní řád tam nebyl, lidé říkali, že pojede. Jenže kdy? Za chvíli za námi přišel malý, umouněný klučina, co si opodál hrál na hromadě hlíny s autíčkem. Tak jsme si mysleli, že si s ním budeme povídat, ale asi uměl mluvit jen Jakutsky. Dali jsme mu pár bonbónů, co jsme našli po kapsách. Pomalu se od nás vzdaloval, občas se otočil a nakonec nám zamával. Zase nás objevili komáři. Museli jsme se zvednout a chodit dokola po návsi, aby nás neštípali. Konečně autobus, sice ho v prachu nebylo ani vidět, ale byl to on. Jeli jsme do Jakutska sami. Po silnici jsme poskakovali jak na tankodromu, kymáceli se ze strany na stranu, ale na to už jsme si zvykli. V dálce jsme viděli zase požár v tajze, není to dobrý pocit. Kouř čpěl a nedalo se dýchat. Většinou tyto požáry nikdo nehasí. Tajga od jara stále někde hoří. Když jsme přijeli do města, byla už téměř tma. Do misijního domu se mi už nechtělo, byla jsem zmrzlá, unavená a kousaly mě strašně štípance od komárů, potřebovala jsem si to nějak ošetřit. Mladí spěchali vyluxovat kastroly od oběda, měli pořád hlad.

Otec Jozef se chystal na týdenní cestu do Moskvy, kam měl přijet salesiánský direktor Don Scháves z Itálie - Mexičan a bude se za přítomnosti mnohých slovenských misionářů a představitelů katolické církve v Rusku jednat o tom, jak to bude dál s misiemi, hlavně na Sibiři. Pod koho budou spadat misie, zda dál pod Vatikán nebo pod Moskvu nebo pod Slovensko. Bude to prý velké rozhodnutí, protože misie začínají ztrácet na významu, misionářů ubývá, stárnou a i věřících a mladých ubývá.

Občas nás přišel navštívit muzejník z muzea mamutů v Jakutsku pan Fedorof, vyprávěl nám, jak se dodnes nacházejí v Jakutské oblasti pozůstatky mamutů, kteří po celé Sibiři žili v době ledové, pak přišla evoluce a mamuti i jiná zvěř jako byli zubři, zahynuli. Před lety se našel dokonce naprosto zachovalý zmrzlý mamut, Hodně ceněné jsou nálezy mamutích klů, ze kterých místní umělci vyřezávají a tvoří jakutské motivy, např. soby, mamuty, Jakuty jedoucí na saních se soby atd. Tyto výrobky jsou velmi drahé a krásné. Pan Fedorof se znal osobně s českým cestovatelem a spisovatelem Martinem Ryšavým. Než jsem odjela na Sibiř, jeho knihy o Sibiři jsem četla, byly úžasné. Jednou nám pan muzejník přivedl svého kamaráda, jakutského velmi uznávaného umělce, který se zabývá výrobky z mamutích klů. V první chvíli jsem si myslela, že je to indián, krásný chlap, Jakut, ale úplně jiný, než ti ostatní, delší vlasy, tak čtyřicátník, opálený a svalnatý. Kdybychom prý chtěli, tak se slevou by nám něco vyrobil. Při čaji a čerstvě voňavých buchtách, kterým náš host nedokázal odolat, nám kreslil motivy, které by se nám líbily, vždy řekl přibližnou cenu a my se pak se Štefanem rozhodli, že by se nám líbil takový Jakut, jak jede na sobu a v ruce drží bič. Jako bonus za dobré buchty nám prý vyrobí i malé mamutíky na krk na kožené šňůrce. To byl obchod!

Muzeum mamutů jsme samozřejmě navštívili, bylo obrovské. Šla s námi jedna pani Jakutka, která se tam se všemi zná, abychom prý jako cizinci nemuseli tolik platit vstupné. V obrovské vysoké hale byl preparovaný mamut s mládětem, který vypadal jako živý. No asi bych ho potkat nechtěla. Byly tam i lebky s kly, kostry zubrů a jiné vyhynulé zvěře. Také tam měli jeskyni s umělým ledem a ve stěnách byly kly, které se takto na Sibiři nacházejí. Kdyby prý Sibiř roztála, tak bychom se asi nestačili divit, co pod svým věčně zmrzlým sněhem skrývá. Udělala jsem si za příplatek několik snímků na památku. Byl to zážitek.

Byli jsme se také podívat s muzejníkem několik desítek kilometrů od Jakutska v ZOO. Zajistil nám taxi v Uazyku, kam jsme se všichni naskládali i s otcem Jozefem. ZOO byla daleko od civilizace, v klidu, na velké rozloze. Viděli jsme sibiřské i cizokrajné ptáky a dravce, medvědy, ze kterých šla hrůza, bílé i šedé vlky s krásnýma očima, soby, losy, kachny, jaky a jiná zvířata. Než jsme to všechno obešli, docela nám vyhládlo. Samozřejmě, že jsme sebou vezli proviant, termosky s čajem a buchty, které nesměly chybět na žádném výletě. Nabídli jsme i řidiči. Naše české buchty fakt nemají chybu, všem chutnají. Cestou domů polovina osazenstva usnula. Já fotila okolní krajinu, kopce, na kterých se pásly koně, mokřiny, které byly všude,

míjeli jsme i dědinky. Místní lidé mají ve zvyku z kmenů bříz stavět na kopcích různé nápisy, které jsem bohužel nepřečetla, byly v jakutštině, ale bylo to zajímavé.

Jednou k nám do misijního domu přišel dirigent dívčího houslového souboru, jestli by u nás v kostele mohli uspořádat koncert. Otec Jozef s radostí souhlasil a tak 19.5. se v 18.00 hod. konal houslový koncert. Škoda, že otec Jozef byl právě v Moskvě, ale já s misijními dobrovolníky vše v kostele připravila, aby se měli kde převlékat. Kostel byl plný návštěvníků, bylo v něm teplo a příjemně. Pan dirigent nám představil mladé umělce. Dívenky v dlouhých, krásných šatech a dva mladíci v černých oblecích hráli úžasně, bez not, hráli s takovou lehkostí a úsměvem. Lidé byli nadšení, tleskali a vykřikovali „Bravo!“ Museli několikrát přidávat, aby návštěvníky uspokojili. Když odešel poslední návštěvník, kostel jsme zase uklidili a posteskli si, že je škoda, že tolik lidí není i v neděli na mši.

Jednou v neděli po obědě jsme s farníky jeli do přírody, otec Jozef zajistil i mikrobus taxi, abychom se všichni vešli. Napekla jsem plno koláčů, nakoupily se špekáčky na opékání, farníci také měli s sebou nějaké občerstvení. Nikdo ale nevěděl, kam jedeme. V jiném autě jsem seděla já, otec a dvě pani, řídil pán, kterého jsem neznala. Jeli jsme dlouho, míjeli jsme i ZOO. Pak jsme zastavili na konci cesty, která už nikam nevedla, všichni vystoupili, taxík odjel. Zůstal jen neznámý náš hostitel v autě, vysvětlil nám, kudy máme jít a že se bude postupně pro nás vracet. Před námi 7 km cesta v mokřinách a blátě. Mladí vyrazili hned s ostatními farníky, ale já si pak raděj sedla s otcem do auta, ve kterém jsem však za chvíli prožila jednu z nejhorších chvil, zapadli jsme v blátě, pak jsme se málem převrátili, litovala jsem, že jsem raděj nešla pěšky, nikdo nevěděl kromě otce, kam to vlastně jdeme, farníci byli veselí, děti dováděly s mladými a tak jim ani nevadila ta strašná cesta lesem, plná výmolů a bažin. Připadala jsem si jak v pralese, kde lidská ruka ještě nezasáhla. Plno vyvrácených stromů, kterým bylo nutné se vyhnout, výmolů a kamenů. Najednou před námi stál obrovský, starý traktor a v něm malý, usmívající mužík – jakut. Otec se mě ptal, jestli se s ním nechci svézt, ale já měla z toho všeho nějaký divný pocit, člověk neví kde je, kam jede a s kým, ne ne, odmítla jsem a tak šel otec Jozef, který sotva na tu velkou oplechovanou obludu vylez, nemělo to ani dveře v kabině. Jeli před námi a pak traktor najel na nějaký kámen a otec Jozef byl z traktoru venku. Tak jsem se lekla, jestli se mu něco nestalo, ale ten se jen očistil od bláta, smál se a už šplhal znovu do kabiny. Pak jsme ho předjeli a jeli cestou necestou sami, až jsme se ocitli na takové planině, kde byly dvě jezírka a opodál stála jurta, ze které už vycházela pani a za ní několik chlapíků. Usmívali se na mě, vítali a zvali mě dál a já koukala, jak Alenka v říši divů, u koho a kde to jsem. Zůstala jsem s nimi sama, protože auto jelo pro další skupinku. Byla ve mně malá dušička. Za chvíli se přikodrcal traktor s otcem Jozefem, který konečně prozradil, kde jsme a kdo nás sem pozval. Neznámý řidič byl pastor protestantské církve Alexej. Než Alexej přivezl další farníky, tak nám pani hostitelka Nastja vyprávěla o svém životě. Byla velmi těžce nemocná, její manžel se upil k smrti, její dospělé

děti také holdují alkoholu a ona, když se uzdravila, chtěla Bohu poděkovat a něco mu za to dát. Rozhodla se, že věnuje tento kus tajgy, kterou vlastnila, protestantům. Domluvila se s Alexejem, majetek nechala napsat na církev. Alexej se ihned pustil do projektu, o kterém snil delší dobu. Pomáhat lidem, kteří klesli až na dno, chlapům alkoholikům, kriminálníkům, kteří ztratili rodinu a nemají střechu nad hlavou a hlavně, kteří by měli ještě chuť svůj život změnit. Několik jich posbíral, odvezl do tajgy a tam s nimi pracoval. Káceli stromy, z nich si vlastníma rukama postavili jurtu, vyčistili jedno z jezírek, ze kterého berou vodu na vaření, v jurtě si postavili pec, postele a nejnutnější zařízení jim Alexej navozil, sehnal i traktor, který jim dělá velkou službu. Postupně si z kmenů postavili i baňu, kolem jurty venku udělali lavice a dlouhý velký stůl a tam pak se scházejí k jídlu a modlitbě. Mají tam políčko, na kterém pěstují brambory, pani Nastja chce letos zkusit pěstovat i okurky, rajčata a zelí, měla tam venku v kelímkách už malé sazeničky. Stromy kácí dál, aby si mohli postavit další jurty. Tito chlapi různého věku skutečně přestali pít, snad ani nekouří, nevšimla jsem si, že by kdo z nich kouřil, žijí tam v létě, v zimě, když něco potřebují, Alexej jim to navozí, žijí velmi skromně, pečou si svůj vynikající, veliký a voňavý chleba, který právě vytáhli z pece, měli ho v dlouhé obrovské formě a byl moc dobrý. Mají i přistaveno pro pani Nastju, která se rozhodla, že tam s nimi také bude bydlet a dohlédne na to, aby se chlapi naučili si svoje věci vyprat, uvařit a dbali na hygienu. Elektriku tam ale nemají, takže žádná televize a jak se setmí, jdou spát. Někteří uměli hrát na kytary, tak nám zpívali jakutské písničky. Alexej by chtěl ještě zbudovat lepší příjezdovou cestu, aby k nim mohli jezdit i hosté z jiných církví, chtěl by vytvořit takovou ekumenu pro všechny. Chce postavit ještě několik jurt, aby měli kde hosté spát. Stromy kácejí kolem i proto, aby se k nim nedostal požár, když tolik tajgy hoří. Je tam božský klid a krásně. Mezi tím, co pani Nastja vyprávěla, Alexej všechny naše farníky svozil. Pak jsme společně připravili pohoštění pro všechny, co jsme si přivezli. Domorodci připravili ohýnek na opékání buřtů, uvařili hrnec čaje. Pak dali na stůl ten obrovský, voňavý chleba a uvařené, suché brambory, dali to, co měli a my jim za to nabídli naše pohoštění. Společnou modlitbu pronesla pani Nastja, byla dlouhá a plná lásky, dojemná a opravdová. Byla od srdce, ne naučená a stále stejná, oni se modlí jinak než my, rozmlouvají s Bohem, s přírodou a velmi za všechno Bohu děkují. No byla to síla, musím říct. Domorodci moc s námi nemluvili, ostýchali se, ale když jsme je několikrát vyzvali, aby si vzali, co je na stole, tak se s chutí pustili do jídla. Moc jim chutnaly moje buchty, asi něco takového jedli poprvé v životě. Myslím si, že jsme se všichni spolu cítili dobře. Pak jsme společně odešli na palouk, kde otec Jozef vymyslel míčové hry a soutěže. To bylo radosti a výkřiků, domorodci nám moc nestačili, někteří byli i unaveni, prý jsou nemocní, ale nedávali to znát. Já jsem se šla projít do okolí, pozorovala jsem spící přírodu a ty nádherné, veliké lišejníky na modřínech. Pak jsem se o jeden mohutný modřín opřela a pozorovala ostatní, jak dovádějí. Bylo mi u něho tak dobře, jako by mi dával energii nebo něco, co neumím popsat. Pani Nastja, aniž jsem to tušila, mě pozorovala a pak, když jsem k ní přišla, tak se mě zeptala, jak mi bylo u toho červeného smrku. Řekla jsem jí, že moc

dobře a ona mi řekla, že si všichni myslí, že v něm přebývá duše šamana, která tady nad nimi bdí a je chrání. Nevím, co mě k němu přitahovalo, ale já jsem se pak ještě jednou k němu vrátila. Vzala jsem si z něj kousek lišejníku na památku. Naše setkání bylo krátké, ale nezapomenutelné. Se Štefanem jsme si říkali, kdybychom měli s sebou aspoň kartáček na zuby, že bychom u nich na týden zůstali. Jenže Štefan za 10 dní měl odjíždět domů na Slovensko a čeká ho daleká cesta z Jakutska do Aldanu a pak kolik dní vlakem až domů. Alexej nás všechny postupně odvážel k cestě, kde už na nás čekal mikrobus taxi. Domorodci šli s námi i s pani Nastjou až do posledního, který sedl do auta k Alexejovi. Jeden z nich nesl přes rameno pytel plný gumových bot, které jsme si obouvali, abychom mohli přejít přes bahno, než pro nás Alexej přijede. Dlouho nám mávali, než se nám ztratili z dohledu. Cesta taxíkem tam i zpět byla velmi drahá, ale Alexej nám jednu cestu zaplatil a druhou jsme si rozdělili mezi sebe, takže nás to zase tolik nestálo. Tento výlet byl pro mě jeden z nejkrásnějších a zůstal mi v srdci dodnes. Počasí nám přálo, obloha modrá, bez mráčků. A ti lidé, co žijí v té samotě, daleko od lidí, kteří žijí jen s tou přírodou, ti lidé, kteří se rozhodli změnit svůj život a vydrželi, ti lidé, kteří nepotřebují elektriku, televizi či rádio, kteří vydrží dlouhou a tuhou zimu a v létě zase neskutečný vedra, ti lidé si zaslouží mou úctu a obdiv. Když jsme odjížděli, slunce právě zapadalo za nekonečné lesy, bylo tak velké a červené. Kolem silnice, která místy byla hliněná, místy kamenitá, nebyly žádné odrazky či jakékoliv značení, pomalu nebylo ani vidět na cestu. Tu a tam nás minulo projíždějící auto. Cestou nás překvapil štiplavý kouř a pak už jsme zahlédli hořící tajgu. Je to deprimující pohled, plný bezmoci. Museli jsme jet velmi pomalu, nebylo vidět na krok. Kouř dusil, ale co se dalo dělat. Po asi hodině jízdy v dýmu konečně holé pláně a čistý vzduch. Do půl noci jsme byli doma.

Nastal čas loučení se Štefanem. Den před tím přijel z Aldanu mnich Ferko, potřeboval vyřídit něco na úřadech a tak se to Štefanovi hodilo, že pojede do Aldanu s ním. Byl to fain kluk. Škoda, že se jich na misijní dobrovolnickou práci nehlásí takových víc. K mému údivu s Ferkem nejel jen Štefan, ale i Anička, která se rozhodla prázdniny strávit v Aldanu a také zastoupit Zuzku, která z Aldanu za nějaký čas měla odjet také na Slovensko. Do Uazyku naložili i velkou přepravku s živými slepicemi, které měl Ferko pro někoho dovézt. Chudáci slepice, kdo ví, kolik jich cestu do Aldanu přežilo. Poslední zamávání a zůstali jsme sami, já, Elenka a otec Jozef. Čekali jsme netrpělivě na zprávu, jak přejeli trajektem Lenu. Museli prý dlouho čekat. Jeden kamion za druhým, protože byla měsíc pauza, než odplavaly poslední kusy ledu. Pozdě večer přišla druhá zpráva, že jsou už v Aldanu. Pak jsme šli v klidu spát.

Druhý den byl svátek dětí, bylo 1. června a také první den školních prázdnin. V Jakutsku mají děti 3 měsíce prázdnin, asi proto, že i léto je u nich vlastně jen 3 měsíce. Na břízkách se začaly ukazovat první zelené lístečky. Nemají tady žádné ovocné stromy, které by kvetly a ani jiné listnaté stromy kromě břízek a jív. To u nás už stromy odkvetly, všechno je zelené. Tady

je to proto pozdě, že je zem zmrzlá a i když sluníčko většinou pálí, nic se neprobouzí. Probudili se jen komáři a přidali na intenzitě. Všude stoji voda, pod domy, ve strouhách, tam jsou celá hejna komárů. Žerou a štípou, lidé se ohánění, je to komické. Mají na to takové oháňky udělané z koňských žíní. Šla jsem se podívat do města na náměstí Lenina, kde byly velké oslavy pro děti, hudba hrála, kolotoče, soutěže, všude plno nafukovacích balónků, ve stáncích prodávali sladkosti, točenou vatu, hračky a opékali šašliky.

Prodlužují se dny a noci krátí, za chvíli nastanou bílé noci. Ještě o půl noci bylo venku světlo. Pak na chvíli byla tma a kolem 2 hodiny ráno už zase světlo. Zajímavý úkaz. Hodně této doby využívají mladí, ti se toulají po ulicích, posedávají na lavičkách, smějí se, někde v zákoutí popíjejí vodku a pivo. Ráno jsem na ulici o flašky zakopávala, kolik se jich všude válelo. Přes den to úklidová četa uklidí a další ráno je to tam znovu. V misijním domě je smutno. Do orátka už děti a mládež nechodí, když jsou prázdniny. Jeden den jsem se dala do mytí oken a praní záclon v celém misijním domě. No to jsem si mákla, ani jsem ty okna nespočítala. Z venku se nedají umýt, nejdou otevřít. Vzala jsem si tedy ven štafle a kam jsem z nich dosáhla, tak jsem je mokrým mopem ošudlila. Několikrát jsem ze štaflí málem spadla, no to by byl malér. Snad je ani za celých 15 let, co dům stojí, z venku nikdo nemyl. Jeden den jsem zase uklízela odpadky v celém areálu, srpem osekala trávu. V areálu kolem plotu jsou vysázené stromečky smrků, ale ty vůbec nerostou, buď v zimě zmrznou, nebo i uschnou a tak jsem ty živé polévala vodou, velmi málo v Jakutsku prší. Břízky i jívy, které jediné po Jakutsku rostou, jsou také malé, otec Jozef říkal, že je to tím, že je zem stále celý rok zmrzlá, tak vše roste velmi pomalu. Zasadila jsem si v koutku areálu zakořeněnou jívu od velikonoc, aby měli na mě památku, pokud se v zemi chytne, tak prý za 5 let vyroste o půl metru. Také jsem v kostele přesadila sazeničky afrikánů do truhlíků, které jsem ze semínek vypěstovala. Vyprala jsem a pošila všechny alby pro kněze i ministranty. Práci jsem si hledat nemusela, bylo jí tolik, že bych tam musela zůstat aspoň rok, abych všechno zvládla. S otcem Jozefem jsme ještě navštívili pani Varvaru, která se vždy na nás tolik těšila. Byla smutná, že se vidíme spolu naposled, musela jsem jí slíbit, že se ještě někdy do Jakutska vrátím. Při loučení jsme obě plakaly a já si uvědomila, co jsem pro ni znamenala. Také jsem šla ostříhat jednoho starého pána po mrtvici, držel mě pak za ruku a ptal se, kdo že ho pak bude chodit stříhat? Bylo mi ho moc líto, bydlí v pátém patře starého paneláku, samozřejmě bez výtahu a služby do bytu jako jsou u nás, tam zatím neexistují. Není tam zavedená ani pečovatelská služba nebo domácí péče, nic podobného. S ním na štěstí bydlí i jeho žena a syn, ale většinu času je doma sám. Je to strašné, když si člověk uvědomí, že on nemůže ani ven i kdyby měl chodítko, protože tam není výtah a po schodech to není možné. Kolik takových lidí je uvězněno v bytech, ze kterých nevychází, protože není jak. Lékař asi k nim dojde, když je potřeba, nevím, na to jsem se neptala.

Také jsem se šla s Elenkou podívat do přístavu. Kotví tam obrovské cestovní lodě, tam jsem poprvé viděla i vojenské vzducholodě s tou velkou vrtulí vpředu, které přejíždí Lenu, když je nutné se dostat na druhou stranu a jsou už ledy popraskané. Byl docela velký vítr, ale sluníčko hřálo. Oči jsme měly plné jemného písku, když projelo kolem nás auto, byly jsme pískem pomalu zasypané. V zákoutích břehů byly ještě kusy zkrystalizovaného ledu, a jak na to slunce svítilo, tak to vypadalo, jakoby to byly kusy diamantů. Když jsme se vrátily na byt, Elenka si všimla, že mám díry na rukávě trička, které jsem tam před tím neměla. S hrůzou jsem zjistila, že na mě musel sednout ten obrovský, škaredý, černý brouk, podobný našemu roháčovi, ale bez těch klepet. Vyskytují se ve městě velmi zřídka, ale na mě tam asi čekal. Už mi to před tím muzejník vyprávěl, že když sedne na člověka, tak okamžitě mu začne vyžírat oděv nebo když sedne do vlasů, tak žere vlasy. Myslela jsem si tenkrát, že si ze mě dělá šutky, ale ono je to pravda, dokonce mi to kde kdo potvrdil, když jsem jim vykousané tričko ukázala. Na tričku byly vidět i takové stopy od slizu, jak se po triku sunul. Hrůza mě jímala, když jsem si uvědomila, co po mě lezlo, možná štěstí, že jsem ho neviděla, asi by mě kleplo. Jak byl ten velký vítr, tak jsem ho ani necítila a pak, až se nažral, tak uletěl. Tak to jsem byla na jak dlouho z toho dost rozhozená.

Po celý můj pobyt v Jakutsku jsem nevěděla o světě, nečetla jsem noviny a nedívala se na televizi, dá se bez toho žít a mohu říct, že mi bylo fain, nezatěžovala jsem si hlavu starostmi, stejně nic pozitivního by člověk neslyšel. Jednou za čas jsem se mrkla na internet, kdo mi co píše, občas mi přišly z domova sms, ale to všechno byly pro mě milé zprávičky, nějak jsme se měli na tu dálku víc rádi.

Vzpomínala jsem s otcem Jozefem na Štefana, kde už asi je na cestě k domovu. 30.5. odcestoval do Aldanu a odtud druhý den jel vlakem do Něrjungri, kde už navazuje trasa Transsibiřské magistrály, po které pojede 6 nebo 7 dní a noci do Moskvy. Odtud pak pojede vlakem přes Ukrajinu do Polska a z Polska to už bude mít kousek na Slovensko na Oravu. Musí to být nádhera, pozorovat z vlaku přírodu a tu nekonečnou zemi.

Pomalu jsem se i já začala chystat na cestu domů. Nakoupila jsem pár jakutských suvenýrků. Zjistila jsem, že se mi to všechno ani do krosny nevejde a tak jsem vyndávala a zase rovnala věci, které oželím a nechám v bytě nebo rozdám. Přesto jsem tušila, že budu mít do letadla s tím problémy, že budu mít nadváhu. Lidé mi nanosili dárky na rozloučenou, knihy a drobnosti, které bych za žádnou cenu v Jakutsku nenechala, protože jsem cítila, že mi je dali z lásky. Když jsem do Jakutska přiletěla, bylo – 30 mrazu, když poletím domů, bude 20 nad nulou.

4.6. byl svátek Evenků, který se nazývá Bakaldyn. S dívenkou Pašou, se kterou jsem na začátku mého pobytu cestovala z Jakutska do Aldanu, jsem šla ráno k centrálnímu divadlu, kde bylo přistaveno několik autobusů pro účastníky tohoto svátku. Byl bezplatný. Jelo se dost

daleko, opět po kamenité silnici, prachu bylo, že se nedalo v autobuse dýchat. Oslavy se konaly na obrovské mýtině v tundře, kolem samý les, sluníčko svítilo a hřálo. Tam už ze starého, vojenského, ruského Uazyku vyhrávala hudba, kolem bylo plno stanů okrášlených fáborky, chvojím, u každého stanu byl nápis, odkud Evenkové přijeli, před stany měli stoly plné jídla a pití, lidé každého kolem jdoucího zvali na pohoštění, vyptávali se, odkud kdo je, všichni byli oblečeni do jejich folklórních krojů – připomínalo mi to indiánské kroje, děti byly v krojím velmi roztomilé. Evenkové přijeli z dalekých oblastí a radují se, když se jednou za rok mohou sejít. Přijeli i představitelé státních institucí z Jakutska a hodně diváků. Když byl zahájen obřad Bakaldynu, promluvil náčelník Evenků a pak další a další, bohužel většinou mluvili evensky a tak jsem jim nerozuměla ani slovo. Paša mi překládala, o čem mluví. Prý hodnotili celý rok, co se udělalo, co je čeká, kolik zásluh kdo pro vlast udělal, dostávali za zásluhy ocenění, diplomy a věcné dárky, nebralo to konce. Na prostranství pak jeden evenk zapálil připravené ohniště a tam dle jejich zvyků uctíval Boha ohně, vylil do ohně pohár vodky, pak do něj vhodil kus slaniny a cosi kolem ohně při tanci prozpěvoval, pak jsme všichni účastníci museli projít branou z chvojí a tam stály dvě ženy a podkuřovaly nás doutnajícím chvojím, to aby od nás odešli zlí duchové a drželo se nás zdraví. Pak nás ten evenk od ohně značil na čele popelem z vyhaslého ohniště, opět to mělo nějaký význam. Pak jsme dostali všichni do ruky kousek chleba a s tím jsme běželi k řece, která byla pod kopcem a tam jsme za doprovodu různých výkřiků kousky chleba házeli a tím uctili zase Boha vody. Když jsme se zase vrátili, tak skupinky evenků z různých krajů měli připravené takové scénky nebo zpívali, to se mi moc líbilo nebo přednášeli různé básně. Vše se zase hodnotilo, kdo to měl nejlépe připravené a jak se to ostatním líbilo a zase dostávali diplomy a ceny. Nakonec se rozezvučel místní rozhlas z Uazyku a všichni se chytili za ruce a začali se tak nějak pohupovat do rytmu a pak jsem pochopila, že to je vlastně jejich národní tanec, v kruhu nechyběly ani děti a ani já, mě si tam zatáhli také. Dva kroky přes nohu do leva, dva kroky dozadu a dva kroky zase zpět, takže jsme vlastně skoro stáli na místě, s rukama se také pohupovalo, ale stále jsme se drželi. To trvalo snad hodinu a nebylo úniku. Pak se lidé odebrali ke svým stanům a hodovali, my byly s Pašou také pozvané. Počasí se zhoršilo, foukal studený vítr a dělaly se černé mraky. Odpoledne měl začít další obřad Bakaldynu, ale já jsem Paše řekla, že do večera, než přijedou pro nás autobusy, je daleko a pokud bude pršet, co tam. Navrhla jsem jí, že bychom mohli zkusit jít na avtostop . Koukala na mě nevěřícně, snad to slyšela poprvé v životě, ale šla. Dlouho jsme šly lesem k silnici, ale než jsme tam došly, jelo za námi nějaké auto, tak jsem ho stopla. Zastavil a já hned, jestli nejede do Jakutska a jel, to jsme měly štěstí. Za chvíli se tak zatáhlo, blesky a hromy a už lilo jak z konve. Paša měla na nohách jen sandálky a šatičky, no kdo tušil, že se to tak pokazí. Když nás pán v Jakutsku vysadil, než jsme doběhly do misijního domu, byly jsme úplně mokré.

Ochladilo se. Všude plno bláta, ale aspoň se neprášilo. V Jakutsku mají řidiči za 3 roky po

autech, kvůli písku, který auta ničí. V létě, když jsou vedra, tak prý jezdí po ulicích cisterny s vodou a stříkají silnice. Tím, že je město v rovině a ulice dlouhé a široké, tak vítr je tam dost silný. Také byl co chvíli cítit kouř z tajgy, jak hořela. Mně to ze začátku vonělo, připomínalo mi to podzimní pálení bramborové natě, ale když je to cítit ve dne v noci a je i kouřová mlha, tak to už otravuje. Chudáci lidé, v létě je sužují vedra, kouř a komáři a v zimě zase tumany, zima, mráz a tma. Neztěžují si, jsou pohodoví, veselí a milí, jsou hrdi na svou zem a spokojení tam, kde žijí. Slovenská děvčata, co v Jakutsku či v Aldanu pracují jako misijní dobrovolničky si ztěžují v zimě na deprese, které mívají velmi často. Je pravda, že když u nás hodně prší nebo jsou mlhy, zima a šero, také to na náladě nepřidá. Vedra snášejí podstatně lépe, na rozdíl ode mne. Moc bych si přála prožít jejich tuhou zimu, kdy se mráz pohybuje kolem -50 stupňů, ale to už tu nebudu. Vízum jsem sice měla na rok, ale s povinnými odjezdy po 3 měsících domů, 3 měsíce být doma a zase se vrátit na další 3 měsíce. Není radno nařízení Ruské federace porušit ani o jeden den. Takové cestování by bylo pro mne i velmi nákladné.

Jednu neděli se u nás v kostele objevila na mši pani Nasťja od protestantů, jak jsme u nich byli na výletě v tajze. Seděla na lavici až v zadu kostela, hned jsem k ní šla, objaly jsme se a já se radostí rozbrečela, že jí zase vidím. Po mši šla s námi i na čajepitie v kostele. Prý byla v Jakutsku u lékaře a zase odjíždí tam, kde všichni žijí pospolu. Hned mi bleskla hlavou myšlenka, že bych jí mohla nabídnout ošacení i nějaké potraviny, co bylo ve skladu v misijním domě. Oblečení nikdo nechtěl z místních farníků, přitom to byly nové věci z Německa, které tam dobrodinci posílali, no doba se změnila a lidé chtějí jít s módou.. Byly tam i oblečky na děti, kožichy pro muže i ženy, boty různé. Byla ráda, hned se šla se mnou na to podívat. Byla nadšená a řekla mi, že si vezme všechno, že v jedné dědině, odkud pani Nasťja pochází, je velká bída a i oni v tajze všechno užijí. Jeden kožich padl Nasťje jak ulitý, tak si ho vzala pro sebe. Během chvilky ji přišla pomoct její známá, ta s ní mluvila jen evensky. Otec Jozef byl tomu velmi rád, že to zmizne a poslouží to potřebným, už to tam leželo delší dobu a měl strach, aby to nesežrali moli. Ještě jsem ji přibalila několik sáčků s hrachem, fazolemi a sojovými boby, tady to nikdo nejedl a ani nechtěl, prý je to nadýmá a co s tím? Nasťja byla za všechno moc vděčná. Pomohla jsem jim to odnosit před dům, kde měly čekat na pastora, který přijede s autem. Až se mnich Ferko vrátí z Aldanu a uvidí, že je to pryč, bude spokojený. Škoda, že jsme se s Alexejem už nesetkali, byli jsme totiž pozvaní s Michaelem z Polska, já a otec Jozef k pani Valentině domů na oslavu narozenin jejího muže a zároveň se chtěli se mnou a s Michaelem rozloučit. Udělala jsem pánovi narozeninový dort a plno koláčů, dětem pár sladkostí. Jeli jsme taxíkem, protože bydleli dost daleko. Pán Valentiny se synkem opékali na zahrádce svého rodinného domku šašlíky, doma pro nás pani Valentina připravila slavnostní stůl, velmi srdečně nás přivítali a těšili se ze všeho, co jsme jim přinesli. Bylo dost velké vedro a můj dort změnil trochu fasádu, ale jinak všem moc chutnal. Vše, co nám zase hostitelé nabídli, bylo moc dobré, hlavně ta atmosféra. Byla tam s námi i pani Larysa, která hraje v kostele na elektronické varhánky a sestra pani Valentýny, lékařka. Děti nás pak provedli domečkem, byl malý, dřevěný, ale velmi útulný. Udělala jsem několik

společných fotografií na památku. Na tuto rodinku nikdy nezapomenu, jsou to velice milí lidé. Při loučení jsem se rozbrečela a i Michael měl v očích slzy. Jak se člověk nerad loučí. Domů jsme šli pěšky, začalo trochu pršet a nebylo nám do řeči. Pár zastávek jsme se svezli v maršrutce, Michael šel s otce do misijního a já domů.

Zbýval mi ještě týden do mého odjezdu. Byla jsem ráda, že mám stále plno práce a nemám čas na to myslet. V jídelně u stolu bylo smutno, v kostele bylo smutno. Ve všední dny do kostela na mše téměř nikdo nechodil, otec říkal, že tam byl kolikrát sám a mši sv. si odsloužil za všechny, jako by tam s ním byli. Elenka byla dost náladová, jednou pozdravila i se s námi bavila a jednou od rána nepromluvila ani slovo, někam se zašila nebo bloumala po ulicích. Otec si toho nevšímal, měl také plno práce, na všechno byl sám, hlavně na papírování, úřady, placení apod., když to šlo, tak jsem mu šla do města něco vyřídit nebo na poštu. Před ním stál velký úkol, sehnat peníze na postavení varhan v kostele, které před lety dostali od dobrodinců z Německa. Farničky se s otcem Jozefem sešly, napsaly dopis pro všechny potenciální sponzory, včetně presidenta Jakutie a naplánovaly si objíždět tyto sponzory autem spolu s otcem Jozefem. Jak to dopadlo jsem se dozvěděla, až už jsem se vrátila domů.

Nastal den loučení pondělí 13.3.2011. Nejsem pověrčivá, ale přeci jen to datum nemám moc ráda, ale takto jsem měla nastavenou letenku, tak jen aby vše dobře dopadlo. Byl zároveň i volný den, místo večerní mši v kapli ji udělal pro mne otec ráno, byly jsme jen my dvě. Slzy se mi kutálely jak hrachy, tak mi bylo líto, že musím odjet, nějak mi to všechno kolem mne přirostlo k srdci, zvykla jsem si, ruštinu jsem taky už zvládala, milovala jsem tu pohodu a klid. Loučila jsem se s pocitem, že jsem tam udělala kus práce, že má návštěva a můj pobyt mi přinesl do mého života hodně obohacení a poznání a to si sebou odvezu domů a budu už jen vzpomínat. Poslední požehnání, podání ruky s Elenkou. Venku už čekala jedna pani s autem, která mě spolu s otcem odvezla na letiště. Ještě pár společných fotografií, objetí a potoky slz. Pak jsem už zašla do prostoru, kde už nikdo jiný nemůže, kdo necestuje.

Nastal problém číslo 1. Když jsem postavila krosnu na váhu, bylo zle, měla kolik kil navíc a tak mi letištní pracovnice vypsala papír a s tím jsem se musela zase vrátit ven do chodby a hledat pokladnu, kde ty kila, co mám navíc, zaplatím. Když už jsem konečně pokladnu našla, tak jsem tam stála delší dobu, než jsem přišla na řadu. S hrůzou jsem zjistila, že budu muset zaplatit přes 7 tisíc rublů, které jsem ale u sebe neměla. Ptala jsem se, jestli mohu zaplatit v eurech, tak to že ne, že si je musím vyměnit za ruble. Teď kde hledat směnárnu a pak mi došlo, že jim ty peníze nedám, že raděj zavolám otci Jozefovi, ať mi tu krosnu vezme a ty věci mi pošle v balíku, který přijde určitě levněji. Jako by to tušil, byl s tou paní v autě a čekali, kdybych zavolala a potřebovala pomoct. Čas mě zatím netlačil, ale bylo mi vedro, všude plno lidí a ježibaby v pokladnách dost nepříjemný. To mi stačilo k tomu, že mi nastartovaly nervy. Otec tam byl v momentě, uklidňoval mě, že si z toho nemám nic dělat, že si mám vzít jen věci

důležité a to ostatní, že mi vezme. Hodně se divil, že po mě chtějí tolik peněz za pár kil nadváhy, ale to prý nemá cenu zjišťovat, protože to je prý Rusko a v Rusku je možné všechno. Otec je velmi úžasný člověk, všechno bere s úsměvem a klidem, s rozvahou a smířením, pokorou a vlídností, že jsem uklidnila. Poslední rozloučení, dala jsem mu zbytek rublů na balík a splynula v davu. Pak už bylo vše v pořádku, v odletové hale jsem jen pozorovala cvrkot na letišti, kde bylo přistaveno už letadlo do Moskvy.

V letadle jsem měla místečko u okna u křídla, vedle mne nikdo neseděl, tak jsem měla i pohodlí. Když letadlo vzlítlo, rozbrečela jsem se jak malá holka. Sledovala jsem domy pod námi, zahlédla jsem i náš kostelík a tam někde měl stát otec a mávat mi, jenže to už vidět nebylo. „Hm, tak sem už se nikdy nevrátím, s Bohem Jakutsko, s Bohem všichni, bylo mi s Vámi fain a nikdy nezapomenu!“ Přede mnou 7 hodin letu, sledovala jsem lidi v letadle, stevardy, ubíhalo to dost rychle. Když jsme letěli nad Uralem, byly nádherně vidět hory, řeky a potoky, jezera, nádherná scenérie, bylo jasno, svítilo sluníčko. Je to obrovská, nádherná země, tolik krásy jsem ještě neviděla. Jak vějíře mi připadaly zasněžené hory Uralu, protkané desítkami řek, to se člověku až tají dech. Trochu jsem měla problém pochopit, kolik je vlastně hodin, protože když se letí do Jakutska, tak hodiny se musí sunout dopředu – 3 časová pásma, takže o 9 hodin víc, když se letí zpět, zase se hodiny posouvají dozadu a . V Moskvě na letišti jsem si musela hodinky srovnat. Nastal můj druhý pokus o infarkt. Měla jsem jen hodinu a něco na přestup. V pokladně, kde mi dle monitoru měl pokladník vydat letenku mi bylo sděleno, že „zděs nět“ a poslal mě na jinou pokladnu, tam mi také sdělili, že „u nich tóže nět“ tak jsem letěla na informace, tam jen opakovali, že musím na monitor „smatreť“, tam bylo stále to, co jsem původně absolvovala. Tak jsem k té pokladně vlítla, předběhla všechny lidi, co také čekali, řekla jsem, že už jsem tu byla a že mi musí vydat letenku, že mi uletí letadlo. No a najednou s klidem (angličana) mi letenku vystavil, na můj dotaz , kam teď? Mi ukázal, kam a letěla jsem jak o život na osobní kontrolu a pak na celní kontrolu. Tam zase zástup lidí, které jsem musela předběhnou a prosit a vysvětlovat, že mi uletí samaljot, tak ani nevím, jestli mi rozuměli, to byl takový fofr, že jsem vlítla k okýnku, ukázala pas a bílou kartičku a jen jsem se zeptala, kudá sejčás a už jsem letěla splavená jak vrata od chlívu k odbavovací hale, jenže tu jsem málem zase nenašla. To letiště je tak obrovské, ale pud sebezáchovy a představa uletěného letadla mě donutila k rekordnímu výkonu. No tam jsem pak v jednom boxu viděla konečně na monitoru odlet do Vídně, číslo a společnost, sednout sice nebylo kde, ale sláva, už mi to neuletí. Jenže jsem zjistila, že mám skoro vybitý mobil a že se ve Vídni nikomu nedovolám, jak jsem potřebovala. Hledala jsem zásuvku, hurá je tu, ale v ní měly nějaké děti napíchlý počítač, tak jsem jim to s omluvou vytrhla ze zásuvky, ty koukaly nechápavě, co to dělám, ale nic mi neřekly.. Jen ať aspoň dvě čárky dobiju, pomalu se už lidé sunuli ke kontrole letenek, tak jsem to nakonec i stihla trochu našťavnit. kontrolou. Autobus nás dovezl k takovému menšímu letadýlku, byla nás

do stovky. Tak v tomto letadle jsem neměla dobrý pocit, Zase jsem seděla u okýnka u křídla, vedle mne seděli dva pánové. Vesměs už Rakušané. Křídlo se po vzletu celé chvělo a já s ním. Z výšky 10 km bylo opět vidět všechno pod námi i auta jsem viděla na silnicích. Let trval něco přes 2 hodiny, Bratislava byla nádherně vidět. V Rakousku mají stovky větrných elektráren, ale ani jednu solární. Konečně jsme lehce přistáli a mně se tak ulevilo, že si to nikdo neumí ani představit. To byl ale den! No 13tého, jako bych tomu i začala věřit, že je to smolný den,..ale nakonec vše dobře dopadlo. Trochu jsem se musela na letišti poptat, kam jít pro batožinu, ale německy a to mi najednou dělalo strašný problém si vybavit pár německých slov. Před terminálem venku už stál autobus do Bratislavy, jezdí každou hodinu. Zavolala jsem pani Haničce z misijního centra a ta mě pak v Bratislavě čekala s mužem na autobusovém nádraží a odvezli mě k nim domů, kde jsem přenocovala. Divili se, kde mám krosnu a tak jsem jim dlouhé hodiny vyprávěla celý můj pobyt v Jakutsku a co mě doprovázelo cestou zpět do Vidně. Otci Jozefovi jsem poslala sms, že jsem už v pořádku v Bratislavě. Byl velmi rád, že všechno nakonec dobře dopadlo, stejně jako já.

Štítky:

Misie | Dálný východ | Sibiř

Zpět

Sibiř I.

Štítky:

Vyhledávání

Kontakt